Možná to bylo poprvé, co jsi se dotknul mojí ruky a já už prostě jen nechtěla předstírat, že nechci
22. června 2020 v 21:05 | Allis
|
Tady slečna A.
Přesně před rokem v tento den, možná i v tomto čase, jsme seděli na zahrádce v životní hospodě, vedle sebe, v zapálené konverzaci o všem možném, kdy ses mi tak hluboko díval do očí a usmíval ses....
Byl to den, kdy jsem byla naprosto ztracená a obklíčená bezmocí, strachem, zoufalstvím a jediné, co jsem chtěla byl fernet a vypnout hlavu. Když jsem přicházela do životní hospody, s úsměvem jsi mě pozdravil, vzal sis kolo a odjel. Hlavou mi jen proběhlo, kam doprdele jede, chci ať sedí vedle mě a povídá si se mnou, jako se to dělo posledních pár večerů. Bez ničeho tenkát ještě. Pila jsem fernety a jeli jsme kolo za kolem a já jsem pořád jen chtěla vypnout hlavu a ztratit se. Když jsi pak přijel zpátky, poskočilo mi srdce. Sednul sis samozřejmě vedle mě, začal sis se mnou vyprávět o všem možném. Večer plynul, konverzace byla stále v plném proudu. Byli jsme jen pro sebe, nezajímal mě nikdo jiný a ty ses věnoval jenom mě. Byla jsem pořád zadaná, strašně moc nešťastná a nevědomky už očividně i zamilovaná do tebe. Položil jsi mi ruku na moji ruku, podíval se mi do očí. Okolní pohledy přátel naznačovaly jen jedno....to přece nesmíš.
Když jsme se pak přesunuli na bar, byla jsem to tentokrát já, ta hlavní, vedle tebe. Už jsem neseděla bokem a nepozorovala jak koketuješ s celou hospodou. Ten večer jsem byla ta hlavní já. Pamatuju si jak jsi mě hladil po zádech, říkal, že jsem hrozně moc sexy. Pak jsme se začali bavit o přirodě a našich životních snech, kdy jsme zjistili, že máme jeden a ten samý sen.
A v ten večer před rokem, můj anglický kamaráde, jsem já udělala krok kupředu. Sice si to nepamatuju ale prostě jsem nechala už všechno v sobě plout, přestala si říkat, že bych neměla a prostě jsem udělala to, co jsem stejně poslední týdny chtěla.
Ani jeden z nás si to líbání nepamatuje ale bylo to naše poprvé, kdy jsme zjistili, že si nejsme navzájem lhostejní.
Je to teď období velkých výročí. Tohle je první a to další příjde příští pondělí. Věci jsou někdy zmatené, když je dělá on pořád zmatené, pak jsem zmatená taky.
Ale otevřela jsem v sobě tolik nového a silného, že dokážu hrozně moc. Včera jsem mu řekla, že až dojdeme k tomu ročnímu výročí našeho přátelství, ne jen prvního líbání, tak by ta mise měla být ukončena mým odchodem. Na to mi řekl, že si to nepřeje. Že mě má hrozně rád z celého srdce, jsem pro něj neskutečně důležitá a že mě nechce nikdy ztratit.
ALe já vím, že ani on sám neví co chce a co by měl vlastně doopravdy cítít. Je v tom někdy hrozně ztracený. Jenomže já někdy ve chvilce slabosti potřebuju cítit tu jeho vůni a nebo se mu schoulit v náručí. Obejmout ho a cítit tu společnou energii, kterou když spojíme, je to hrozně magické.
Je moje všechno a vlastně nic. Moje štěstí a největší strach zároveň.
Ale před rokem jsem udělala krok a nechala ho vejít do svého života a nikdy nepřestanu být vděčná za to, co se díky tomu stalo.
Léto je tady a my jsme město bláznů, alkoholiků ale máme teď nejlepší partu, jakou jsme kdy měli. Jen ti nejlepší.
Víš.... venku se občas blýská
17. června 2020 v 21:44 | Allis
Je toho tak hrozně moc co říct, tolik pocitů, tolik emocí, tolik všeho. Nevím jak, nevím jestli mám sílu.
22. června roční výročí, kdy jsem se podvědomě rozhodla vydat se na novou etapu ale nevěděla jsem, že se to stalo v životní hospodě na barové židli vedle člověka, který mi splete celý rok života.
Blíží se roční výročí na konci tohoto měsíce, kdy jsem se na 100% rozhodla vzít si zpátky svoji svobodu ale zároveň se ztratila v polibcích někoho, kdo mi měl terpve dát životní lekci.
Je tady mezník....a ten mezník bude znamenat všechno nebo nic. Nic ale nikdy nebude nic, za tím nic se skrývá pořád hodně. Jenomže něco příjde, něco velkého a teď už to nezastavím ani já a ani nikdo jiný. Je to děsivé. Mám trochu strach, jestli už mám tolik síly, co bych měla mít.
Držte mi palce.
Let me go, cause I just cant look, its killing me......
Hymna
Když si zase řekneš, že nikdy neprohraješ...
12. května 2020 v 8:52 | Allis
Dny se zase dostaly do šílených bláznivých kolejí, kdy to moje kamarádka nazvala jestli se vracím do letního módu. To ani ne ale je to zase jízda, kdy si nejsem jistá, že zvládám žít tento životní styl hehe.
Pili jsme teď zase druhý týden už od středy, mám vždycky tři zodpovědné pracovní dny v týdnu a ty další dva zvládám tak, že ani nevím jak. Od středy do pondělí nespím doma, až mi to příjde někdy přehnané, když jsme přátelé ale tak nějak já nevím no... se to prostě děje. Prošli jsme zase šílenýma vlnama, které nakonec vyústily v docela mrtě drsnou realitu.
Ty šílené, nekonečné debaty o nás dvou, o mojí hlavě a jak to musím napravit, o tom jak on musí napravit sebe, jak nemůžeme mít sex, jak zase odjede, jak já jsem v pohodě, o nové kamarádce se kterou si píše každý den. Už mi z toho strašně hrabalo, řešit pořád tu samou pohádku v utopených chvílích alkoholem. Už toho bylo moc. Bylo řečeno zase tolik, co hrozně bolelo a měla jsem zase hrozný strach, že mě to všechno semele.
Když jsem mu ve čtvrtek přišla udělat pražmu na oběd, po naší středeční seanci předminulý týden, bylo mi řečeno, že jeho kamarádka, kterou pořád plánuje návštívit, je jeho láska. Když jsem se zeptala co jsem já, bylo mi řečeno, že kamarádka. V ten moment se to všechno stalo. Uvědomila jsem si, že jsem naprostá piča, která zase jen plýtvá svojí vlastní sílou pro někoho, kdo vlastně...miluje všechny okolo ale já budu vždycky ta poslední protože proč? Protože je se mnou každý den, má jistotu, že mě má, že tam jsem vedle něho a takových věcí se málo váží, jelikož ztrácejí hodnotu pokud vytváří jistotu.
Takže jsem si řekla, že to stopneme. Převrátila jsem si v hlavě celou tuhle situaci tak, že prostě.... sama sebe si vážím víc a opravdu se už nebudu ponižovat před někým, kdo nevidí to dobro a pohodu, kterou spolu vytváříme. Takže ať si jede, ať si najde kohokoliv ať už prostě... je mi to jedno. Vím, že mě to zasáhne ale prostě už se tím nebudu stresovat a už nebudu mít deprese a sračky v hlavě kvůli někomu, komu to ani nestojí za myšlenku, co pro něho vlastně jsem. Možná nic, možná víc, myslím, že to ani nikdy nezjistím.
Tak sem zavolala králi srdce protože mám svoje strategie, jak řešit věci. No, zasmáli jsme se spolu, ja trochu změnila ovzduší, dozvěděla jsem se jak jsem milována stále...a pak sem se vrátila za svým anglickým kámošem.
Seděli jsme u řeky, zapadalo slunce, pili pivo, chtěl mě líbat pod jmelím. O víkendu jsem spolu od rána do večera, snídáme, jezdíme se koupat do jezera, nakupujeme a poslední víkendy trávíme úplně bombasticky u řeky, grilujeme, pijeme víno, všichni se spolu hrozně smějeme (od té doby co povolili 10 lidí že) a mě jen dojímá, jak mám zase všechny koho miluju pohromadě. Možná snad poprvé v životě. Umíráme v křečích záchvatů smíchu, ani nevíme proč, zpíváme let it be, pak jedeme na kole v šilených stavech a pokračujeme v jeho doupěti....kde se někdy v těch deliriích hodiny líbáme ve tmě ale ráno to ani jeden z nás pořádně neví. Říká, že jsem jeho jediná opravdová kamarádka tady v tomhle městě, někdy mě hladí po zádech a objímá a mě je to hrozně něpříjemné protože sem si v sobě postavila zeď, že to přece neděláme. Jsem o víkendech nejlepší, jak on říká, táboračka, starám se o oheň a griluju všem večeře. Cítím se zase tak hrozně moc sama sebou, možná víc něž kdy jindy, kdy jsem si řekla, že už mi na jeho názorů nezáleží vypouštím svoje pravé svobodné já a tancuju a zpívám okolo ohně a dělám si z něho pořád srandu. A vidím, že to vidí. Že to cítí. Ale to dělá i ta přiroda, hlasy černé řeky, když padne tma, svit hvězd v odrazu s měsícem, zvuky ohně do toho všeho a jako třešnička jsou ti všichni okolo. Láska. Příroda. Přátelství.
A moje nekonečné bláznivé já, když se rohodnu ve tři ráno jít městem hledat třešeň, lezu na strom abych utrhla větvičku, jelikož mi bylo slíbeno, že budu mít sex pod třešní. Někdy se mám ráda.
Článek psán 4.května, publikován dnes, chtěla jsem ho dopsat ale už k tomu nemám co říct, jelikož pár věcí je zase jinak. Příjdu brzo.
Nezahaluj se do pláště temnoty, podívej, ta kříšťálová koule je tak průhledná, jako tvoje vlastní myšlení
16. dubna 2020 v 6:41 | Allis
|
Tady slečna A.
Až to tady ze sebe vyplivnu, možná mi dojde, jak ubohá a ztracená opravdu jsem...i když to podvědomě vím ale...poslední výcuc, ráda bych šla v hlavě o dům dál
Minulý týden jsem se rozhodla, že už nebudu vyvíjet jakýkoliv zájem o sex. Prostě to nechám tak, třeba se něco stane. Minulý týden v pondělí, jsem byla pozvána na seriál, já jsem to jako odmítala, zase být spolu každý den, bylo mi řečeno, že myslel, že chci mít sex ne? Říkám jo, dobře, to jo. Tak sem šla. Dali jsme si zázvorový čaj a v deset mi řekl, že je unavený, tak já jsem radši šla. Už v úterý jsme začali zase vínový večer, v posteli mi pak řekl, že by hrozně rád ale že nemá sílu a že se mu v hlavě honí tolik hrůz, že musí jít radějí spát. On celé tady tohle co se po světě děje, zvládá hůř, protože vidí do větších hloubek a dělá spoustu výzkumů. No nic, ve středu jsem rozhodnutá vystoupila z auta a ani nechtěla být pozvaná na seriál protože jsem chtěla pauzu a svoji postel. Když mě doopravdy nepozval, tak mě to sralo, tak jsem se přesvědčovala, že mě to nesere. Ve čtvrtek bylo jasné, že pokračuje vínový večer protože jsme měli depku a sračky v hlavě. Po třech flaškách vína, už jsem se ani na nic neptala. V pátek jsme pro jistotu zase nakoupili toho vína víc, průběhem večera sám navrhnul, že bychom měli mít sex než se zase opijeme, říkám jo, dobrý nápad, tak nějak to zkoušíme už od pondělí že. Tak jsme tak nějak měli sex, pak zase, pak ráno...ale prostě... no po několika flaškách vína. Ta hlavní pointa pátku ale byla ta, že najednou začal řešit, že bysme opravdu měli vzít všechny výhody z toho, že jsme spolu v karanténě a prostě si to užívat, že já jsem žena a on je muž a že by bylo horší kdyby byl zavřený se třema chlapama na baráku, jako naši kámoši. A místo blbnutí sami se sebou doma, si to užívat pořádně každý den. Říkám, no tak sláva, ukončili jsme dramata a já jsem si oddechla, že už ho zase nemusím přesvědčovat o tom, že mi jde jen o to aby přestal mluvit a konal. Měla jsem nějaké šílené dny. V sobotu jsem byla vyřízená a i když jsem si donesla sexy spodní prádlo, usla jsem a probudila jsem se ráno sama na gauči, heh. V neděli jsme měli klasickou sunday session a v dobrém rozpoložení jsem navrhla,jestli můžeme pokračovat v našem plánu, tak to bylo s nadšením přijato. Potom si dal jointa a když jsem se po 10 minutách chtěla vyslíkat, tak mi bylo řečeno, že teď už zrovna nemá náladu. Říkám, nemáš rád sex, když jsi zhulený, on že jo ale ne když ho vyžaduji. Aha dobře, zmátlo mě, že před 10 minutama nadšeně souhlasil.
A pak zase začala debata....debata o hovně....debata, kterou vedeme posledních 7 měsíců a mě už vyčerpává. Vím, že jsem královna dramat..ale on je někdy ještě větší. Takže zase, jak pro něho znamenám hrozně moc, že miluje jakýkoliv čas trávený se mnou, že miluje sex se mnou ale proto, že je to všechno tak hrozně krásné to nemůžeme dělat, aby se zase nezamiloval protože to on nechce, protože se mnou nechce být. Aha... zase...
Dostali jsme nápad, že založíme komunitu a budeme v přirodě a budeme šťastní. Pak přišel dotaz, co když si pak do té komunity dovede nějakou partnerku? Jestli s tím budu v pohodě? No tak..budu to muset nějak příjmout ale...
To mě prostě zasahuje hrozně moc. Vím jak to bylo celé na začátku, jak ke mně měl ty city a pak je zastavil protože zjistil, že nechce mít vztah. A pak najednou příjde s takovou otázkou, že je to vlastně možné, že ten vztah bude mít ale už ho v hlavě nikdy nenapadne, že třeba se mnou ale prostě s nějakou jinou co mě nahradí..a to mi láme srdce na miliardu kousků, tohle pořád nemůžu nějak pochopit. Ani to asi neumím už popsat, co se ve mě děje za boj, když musím poslouchat tady slova...že nikdy neví, co bude zítra a koho může potkat a co se může stát....ale že před ním sedí člověk, který by mu dal všechno a miloval ho za to jaký je a za to jakou má duši...to ho už prostě nenapadne, protože to už se stalo, ten cit tam byl ale byl zastavený a já přesně vím, jak to bude s nějakou jinou...jako se mnou, jen s ní si třeba dovolí ten cit cítit. A z toho je mi moc smutno....pak zase vidím, jak si celý večer vedle mě píše zase s nějakou kamarádkou, co po něm hrozně chce aby za ní přijel...a v jednu chvíli to ve mě už tak přetéká všechno...ten smutek, ta bolest, ta zoufalost, že už nevím kudy kam.
Vím tu cestu, přes jógu a meditaci. Včera jsem si po několika letech přibalila do cigarety i něco jiného než tabák abych konečně vypnula mozek od těch všech hrůz a zastavila ten příval ničivých myšlenek.
Vždyť víme jak to je, to co neovlivníme, nad tím bysme se neměli trápit. Já přece neovlivním to, jestli se zamiluje někde jinde nebo ne, ani to jestli když pojede za kamarádkou na návstěvu tak ji neojede i když vůči mě s tím má ohromné problémy. Teda jak kdy že. V pátek ne a v neděli ano. Nakonec jsme v neděli sončili s tím, že jsem oba dva brečeli a pak si říkám, že jsme totální magoři oba dva.
Je to strašné, asi ani nemám žádná hlubokomyslná slova, než jen, že je to strašné. Pořád v něco doufat, kvůli něčemu se bát, pořád mít hlavu v tisíci stresech a okolo sebe miliardu myšlenek, domýšlení si a předtuch....bože jak tohle zastavit už nadobro.
Jen mi hrozně chybí někdy, takové to něžné políbení a nežný dotek, aby mě nekdo pohladil. Nechci posrané vztahy, to fakt nechci, jen sem chtěla aspoň tu intimitu, od někoho, kdo je mi teď nejbližší. Když nedělám drama já, dělá ho on. Když ale mění názor na všechno během dvou dnů, nemůže ode mě chtít stabilní postoj a vyrovnanost.
Ale jo...vždyť víme, to zrcadlo. Masakrální zrcadlo bláznivosti.
No a tak si říkám, že bych si asi už opravdu měla koupit psa.
A tak sem si řekla, že se opravdu zkusím odprostit od těch myšlenkových sráčských delirií, chvíli nepít, dát hlavu do kupy a říct si, že věci co nejdou změnit, nestojí za trápení.
Tak a tohle je moje momentální ubohost. Aleluja.
Nothing´s gonna hurt you baby
8. dubna 2020 v 20:50 | Allis
|
Místo pro vypsání..
Chce se mi k tomu na začátek říct..třeba jako v Harrym Potterovi, jsou to temné časy a na druhou stranu třeba jako ve Hře o trůny, chaos je žebřík...Můžeme si jenom vybrat, co to pro nás vlastně je. Jestli temno a nebo čas na revoluci..ale pojďme si říct něco jiného..klasicky..
Poslední článek proběhl před měsícem a samozřejmě za ten měsíc proběhlo několik opět zlomových věcí a několik pádů a kotrmelců z kopce. Žádný konec nenastal, i když pořád visí nějak ve vzduchu ale v opileckém oparu rána, je ten sex vždycky tak snadný že.
Moje dramata všechno ženou do zbytečných sraček a uliček zkázy, kdy si pak uvědomuju, jak těžké to se mnou má. Pořád vedeme dlouhé a šílené debaty o všem. Pořád mu vysvětluju, že je pro mě naše přátelství důležitější než sex. Ve tmě, když vedle mě lěží mi pak říká zase věci co ubližují, až tak moc, že chci po třech láhvích vína řídit zpátky domů, do bezpečí svojí postele. A přitom to bylo jen kvůli tomu, že má toho hodně v hlavě a chtěl spát a víme, že jsem mistr v hučení všeho do hlavy. Nechala jsem démony zase prostupovat sebou, nechala jsem opět sebedestruktivní myšlenky aby napady moji hlavu. I když vím, že mi ubližují už v první sekundě, kdy přichází.
Od toho dne, kdy nám zavřeli hospodu a všichni se vzdálili od svých přátel, padl na nás jakoby oblak prázdnoty a taky trochu strachu, bezmoci. Nejdřív jsem si říkala, jo, třeba ta karanténa pomůže v tom abych se od něho distancovala. Jenomže jsme nakonec skončili v karanténě spolu. Nejdřív jsme vtipkovali, že si k sobě budeme muset prokopat tunel abysme spolu mohli mít sex...jo v tu neděli tenkrát, kdy vyhlásili karanténu, mě měl zase tak rád. Pořád opakoval jak mu budu chybět a celou noc mě držel v náručí. No nakonec jsme zůstali odsouzení sami na sebe. Nevzdali jsme se plavání v řece a snažili se příjmout, že jediné co nám zbývá je v pátek a v sobotu sedět u něho na gauči, pít pivo, víno, poslouchat hudbu a smát se spolu.
Mě to vzdálilo od rodiny, od přátel, od všeho. Zůstal mi jen on. V podstatě jsem si nejdřív sobecky říkala, že mi to vyhovuje ale teď na mě padá trochu strach, aby nám to nevzalo to nejcenější..naše přátelství. Je to zkouška pro všechny..a já vím, že až to skončí, může se hodně věcí ve vztazích změnit. Člověk raději půjde za něčím zajímavějším a novým, než aby se držel toho, co měl každý den v karanténě.
Nicméně potřebovala jsem zase zahnat pocit méněcennosti, tak mi řekl, že mě jako kamarádku miluje a je hrozně šťastný, že mě má. Jo...to já taky. Jako fakt.
Každé ráno když se vedle něho probouzím, po třech láhvích vína, většinou už od středy...dívám se na něho jak spí, ten moment klidu a míru, dívám se jak si nechal narůst vousy a zjišťuju, že moje slabost pro dlouhovlasé a vousaté muže je opravdu nekonečná. Mám strach, že je moje druhá obrovská láska v životě a mám strach, že nikdy nikam neodejde aby mě to přestalo bolet.
Příjde mi, že pijeme ještě víc než normálně, všichni, byli jsme alkoholici předtím a teď to na nás na všechny má ještě horší vliv. S klukama se vidíme přes plot, oni na balkóně, my u auta. S holkama jsem se neviděla měsíc. S mamkou se vidím jednou za týden. Ujmul se mě abych neměla osamělé večery. Děkuju.
Každý den a každý víkend plaveme v řece, pak tam sedíme na našem tajném místě, které je teď naše útočistě..teda vlastně jsme se tam přes léto jezdili často milovat.... děláme oheň, povídáme a filozofujeme, co bude dál. Spojujeme se s přírodou a zjišťuju, jak opravdu neskutečná je, když padne tma, svítí měsíc, oheň a hvězdy. V dálce jen zvuky temné protékající řeky. Říkám, že jsem rozdělila pocity ohledně lásky, že jsem je zahodila už. Pocity ohledně přátelství, že kdyby pro mě nic neznamenalo, v momentě kdy řekl, že končíme s intimitou, rozhodla bych se pro úplný konec než pro naše přátelství. Pocity ohledně sexu, že je to pro mě jen potřeba intimity, chtíče a cítít občas to splynutí. Vztahy nemáme, přátele jsme dobří, měli bychom si pomáhat. Takhle jsem si to nastavila.
V jeden den mi najednou blesklo hlavou, ty krávo. Vyser se už na všechny dramata, na pláč do polštáře, na dramatické scény a vynucování si pičovin. Dospěj už. Na to už není čas. Seber veškerou bolest, postav z ní v sobě zeď a už nenech nic aby tu zeď zbouralo. Už není čas na sobecké sebelitování, teď musíme vzít všechnu vnitřní sílu abychom to všechno zvládli. Jakobych najednou viděla...že už je opravdu čas jít a přestat brečet.
Máme stejně nastavenou hlavu a stejně nastavené myšlenky ohledně toho co se teď děje. A já tím nikoho zatěžovat nebudu, myslím, že je toho všude dost. Jednu věc ale víme. Už nikdy nic nebude jako dřív. A i když se to tak na chvíli bude zdát, svět už se zpátky nikdy nevrátí takový, jak ho známe. Ovce zůstanou ovcema a ti co ovce nebudou, budou problém. Nic se neděje jen tak náhodně. Žádný virus neexistuje. Pod každou mediální scéneríí je schovaný pravý důvod proč..statistiky, strach, panika, roušky, odebrání svobody..a to je všechno teprve začátek, který signalizuje něco, z čeho jsem měla strach už před deseti lety. Doufala jsem, že to nezažiju ale vypadá to nevyhnutelně. Nevěřte ničemu, co nám vkládají do hlavy. Oslabili nás aby měli větší moc. Daří se jim to. Vyjděte ze svých bublin a postavme se za naši svobodu.
Přiroda, komunita, soběstačnost a farma je pro mě jediná cesta jak se alespoň trochu zbavit síly systému. Protože...nic dobrého nepříjde.
Je to temné, moc temné. Každý se teď otáčíme sami k sobě abysme se uvědomili. Už tak jsme přišli o měsíc života a svobody. Začátky jara prožíváme takhle, místo toho abysme seděli s bandou u ohně, pekli první špekáčky, pili víno z láhve, zpívali s kytarou a smáli se. Nemůžeme slavit narozeniny našich přátel. Nemůžeme být spolu. Když jsem zůstala sama, bez vztahu, jediné co mi zbylo a dávalo smysl bylo přátelství. Zbyl mi alespoň ten jeden nejlepší kamarád, jakého jsem nikdy v životě neměla a myslím, že už ani mít nebudu.
Řekl mi, že když mě potkával na začátku v životní hospodě, připadala jsem mu zvláštní, že tam bylo něco prostě... jiného a pak přišel na to co. Že jsem někde úplně jinde než všichni ostastní okolo a že mám v sobě hrozně moc. To zní hezky že..Vím, že nemám žít ze vzpomínek, pořád mi říká, že už to bylo a už to nikdy nebude. Že žít minulostí je nesmysl... A já to vím, já jenom tak ráda vzpomínám na to, jak se z ničeho nic pro vás někdo může stát skoro všechno. Je to 9 měsíců od začátku našeho přátelství a i když je to největší zkouška, zároveň je to jedno z nejlepších období.
a protože nothing´s gonna hurt you baby... tak zase nechám jen vše plout.
Držme se. Jsme v tom spolu. Aspoň máme stejnou batikovanou roušku.
Shooting stars.....
3. března 2020 v 21:52 | Allis
|
Tady slečna A.
Čekala jsem, že až budu psát tenhle článek, bude to totálně v prdeli, já budu v hajzlu a třeba ho ani nedopíšu...ale přicházím z pozitivní energíí.
Takže, brek a depresi jsem zpracovala během pátku a soboty. Od neděle jsem se snažila chovat jako silná dospělá žena a řekla jsem si, že budu kurva silná a budu se rvát jak ďábel. A vyšlo mi to. Sice je teprve úterý ale možná sem to tam v sobě měla vybudované už dlouho, jen jsem to neviděla.
Nebudu se v tom pitvat, už jsem se v tom vypitvala až někde na mars a ještě možná dál.
Během týdne proběhly zvláštní řeči o tom, že bysme každý měli žít svůj vlastní život. Tuto větu si další den nepamatoval, jeli jsme dál. V pátek ovlivněný chlastem a vším dohromady prý začal chápat co tím myslel, takže proběhl jeden dramatický odchod z hospody, druhý dramatický odchod od něho z domu jelikož jsem si tam chtěla jít rozdělat oheň naposled. 15 minut jsem brečela na lavičce, pak mi došlo, že k tomu mám hodně co říct a tak proběhla debata. Já jsem řekla konečně naplno, že ho miluju, víc než jako kamaráda. On mi řekl, že on mě ne, nikdy ani nebude a nikdy si nepředstavil, že by měl. Tak a bylo. Má jasně stanovené hranice, které jsem si myslela, že prolomím ale ano...od začátku jsme věděli, že se to nezmění. Fakta byla vyřčena. V sobotu ráno odjel brzo ráno na prkno a já sem tam zůstala sama. Uklízela jsem abych si srovnala myšlenky, smontovala jsem kola po závodech ve špindlu, natočila si poslední video na rozloučenou s tím bytem, ukradla mu tričko na pamatáku a s tím, že všechno končí jsem odešla. V sobotu mě děvčata vzaly do parády, podpořily, otevřely nové myšlenky na lepší dny a já jsem byla dobrá. Na hajzlech v hospodě jsem se zhroutila jen jednou. Záhadou jsme odešli zase spolu, strávili neděli jako vždy, s ještě jedním hlubokým rozhovorem o tom co já o tom co on a proč já možná v tom přátelství nemůžu pokračovat. Mořské plody na oběd, červené víno ze Španělska, film, poslední sex a odchod domů. Rozhodnutá, že to zvládnu, že to doopravdy zvládnu.
A tak jsem tady. Vzala jsem si od něho týdenní pauzu, aby mi dal čas to zpracovat a rozhodnout se, jestli se vrátím zpátky na pozici kamarádky a nebo to ukončíme úplně. Přemýšlela jsem, dávala jsem si do kupy věci.
A je to prostě jak to je. Dobrovolně jsem zůstavala v najivitě něčeho, co jsem stejně tušila se nikdy nestane. On své rozhodnutí nikdy nezmění, a já ho chápu. Chtěla jsem věřit, že se zamiluje a bude se mnou chtít být ale protě ne, dostál svého slova a v podstatě jsem za něho hrdá. Ukázal mi zase sílu ovládnutí všeho. Samozřejmě vím, že ta láska během týdne neskončí. Ale rozhodla jsem se naplno ovlinit své myšlenky a ze sračky se prostě dostat do klidu. Vyrovnat se s tím, příjmout tu situaci, být vděčná za to co je, dělat si život hezký a dělat si čas sama se sebou hezký. Vlastně mi to pomůže v tom, uvědomit si jak tuhle celou zkoušku zvládnout a my přece od začátku věděli, že je to jenom zkouška. A je to pro mě kurva novinka odpoutávat se citově od někoho, kdo je váš nejlepší kamarád. Ale život je každodenní škola a zkouška. A já jsem se rozhodla v ní obstát. Přemýšlela jsem, co je pro mě víc, jestli ta láska k němu, nebo to jeho přátelství a to všechno čím mi obohacuje život. Sepsala jsem tedy seznam pro a proti. Dlouho jsem to nedělala ale potřebovala jsem to vidět napsané. Nechte mne prosím zmínit body, abych na to nezapomněla do budoucna.
PRO:
- velmi dobré přátelství
- spoustu společného
- bere mě často na výlety a je jediný kdo je ochotný někam jezdit
- hodně mi pomohl vyrovnat se se sebou samotnou
- naprosto ničí a odbourává moje zábrany, strachy a tlačí mě mimo mou komfortní zónu, díky čemuž jsem znovu objevila kouzlo žít
- můžu s ním trávit čas když nikdo jiný nemůže a nebo nechcou dělat nic jiného než pít
- společné sportovní aktivity
- otužování v potoce
- stejné názory na skoro všechno
- máme stejné přátelé a životní hospodu ( to múže být i mínus jako no)
- udělal ze mě silnějšího člověka díky všem výzvám, před které mě postavil, včetné této poslední
- ukázal mi, že život je opravdu fajn a vyhrabal mě z mojich pesimistických sraček
PROTI:
- ublíží mi pokud ho v budoucnu budu muset vidět s někým jiným
- jelikož k němu chovám stále city, může mi ubližovat, že ho uvidím často...
ale...
Jelikož jsem se rozhodla, že už nebudu od ničeho nic očekávat, jako předtím, příjmu to, že je nám spolu dobře jako kamarádům, tak předejdu zklámáním a všemu zlému..snad...
Ne, věřím, pevně věřím. Vím, že už hodněkrát předtím jsem stála před tím rozhodnutím opustit nebo se přátelit a vím, že ho asi jako kamaráda chci. Bez očekávání ničeho! Společné aktivity ale stále i mít ten čas sama pro sebe.
A dám to, vím, že to dám, dala jsem si to všechno dohromady, co jsem za těch 8 měsíců s ním prožila a zjistila jsem, že ta síla na to, to příjmout tam byla, jen jsem ji klasicky nechala vždy odejít a nechala se ovládnout negativníma pocitama a depkama.
Vložila jsem tedy plnou sílu do cvičení, fitness a posouvání svých fyzických hranic na max. Do užívání si chvil sama se sebou, nikdy jsem nevěřila, že budu milovat chodit spát do prázdné postele vystlané polštářema. Jo já vím, že mi to zase po čase bude chybět aby mě někdo objal ale už to prostě nebudu chtít po něm. Tam jsme to už skončili. Jsou tu jiní.
Potřebovala jsem si urovnat v hlavě, že můj život nestojí na něm, že nemusím být každý den posedlá tím jestli mi napíše a dalšíma pičovinama. Ještě je to všechno hrozně čerstvé ale hodlám se v tom ukotvit a nepolevit. Jít jen dál, dělat věci pro sebe, dělat se šťastnou a k tomu nikoho nepotřebuju.
Ublížilo mi to kvůli tomu, že jsem v tom sama zůstavala ale od začátku jsem věděla, že mi to ublíží a bylo jen na mě, jak se na to připravím. Zatím to vypadá, že dobře.
Jo jinak, týdenní pauza mi vyšla asi tak, hned při úterku, že se mi posralo auto když jsem si měla jet pro kolo. Zkoušela jsem tisíc dalších možností, jen abych věděla, že jeho nepotřebuju. No... napsala jsem mu ve stejnou chvíli, jako když mi napsal jestli se pojedeme otužovat do potoka. Můj život prostě... zkouška za zkouškou...ale dobrý.... cítím...klid.
Je to tak jak to je, co bude to bude, teď je teď a já teď budu žít tak jak nejlíp můžu, čerpat všechno dobré co jde, nikoho nenáhánět, být svá, být klidná, vděčná a vzít si maximum ze všeho co jde.
A jen říkám...sport je nejvíc!! Za měsíc a půl jsem zpět na své původní váze, ve které jsem byla před Mysticem, než jsem začala lít jako hovado. Měsíc nepití mi otevřel oči úplně na max, když najdete něco, co vás dělá šťastnými, máte na půl vyhráno. Já jen teď musím naplno kontrolovat moji mániodepresivní mysl aby nesklouzla někam bokem. Ale...jak řekl můj anglický kamarád...aby měl člověk klid a užíval si život je potřeba někdy zastavit city a emoce a negativní myšlenky. Tak jo.
To byla zase lekcička...co...jedeme dál....
Jeho přátelství jsem se teda rozhodla si ponechat, dokud to prostě nějak bude fungovat.
A já se rozhodla být konečně silná a bez slz!
Každá bolest nás posouvá dál, každá životní lekce nás dělá silnějšími a vidím, že s ním to byla opravdu lekce už od samotného začátku až do samotného konce. Nelituju ničeho, bylo to fajn a věřím, že jako kámoši si můžeme užít ještě spoustu zábavy, vždyť my se kolikrát tak nasmějeme že.
Ne čeká ná toho moc, kola, mystic, jižní morava, malá fatra...tož no... kámoši jak hrom....
ne beze lží, bez najivity, jen s klidem a uměním být spokojená za to co mám ....
Otočila jsem se, otočila jsem se a viděla zrcadlo, zrcadlo minulosti odrážející přítomnost, ten samý obraz, ten nejděsivější...
20. února 2020 v 16:58 | Allis
|
Místo pro vypsání..
Cigareta nejdřív, tohle bude silné..
Když vám někdo vezme bezstarostnost a sílu, je to to nejhorší protože vás připraví o vaši svobodu. Když se zamilujete, v podstatě už nejste svobodní protože i když s tím člověkem nejste, nejste svobodní protože milujete a váš svět se začne točit okolo toho člověka, kterého milujete. A nejhorší vlastně je, když se to celé děje bez úmyslu toho druhého člověka.
Mohla jsem se dny, týdný i měsíce snažit přijít na to, proč se cítím tak jak se cítím. Proč mám neustálý strach, proč se trápím, proč jsem smutná. Proč, i když jsem vlastně v jeho přítomnosti šťastná, jsem i přes to tak nešťastná. Tím důvodem je on. I když se snažím všechno vyřešit a nastavit hlavu, duši a život tak, aby bylo všechno v pořádku, stejně nebude protože je tam on, ten, kterého miluju ale on nemiluje mě.
I když na začátku miloval, zamiloval se, všechno bylo jako v nebi, pak si řekl, že nechce, že nemůže a všechno skončilo. I přes to, že jsem se snažila to zpracovat a být nad věcí, snažila jsem se být silná a brát si maximum alespoň z toho přátelství, z jeho přítomnosti, ze společně stráveného času...možná i tak, je jen on ten důvod proč tak střídavě upadám na dno a pak se z něho zase vznáším.
Nechtěla jsem si asi přiznat tu realitu, tu krutou realitu, že on je ten důvod mých smutků protože je hrozně těžké prožít s někým lásku, a pak se muset vracet o krok zpět a všechny ty city vytvořené v srdci, muset najednou smazat. Nevím jestli to někdy nekdo dokázal ale mě to příjde nemožné.
Dneska mě napadla v hlavě myšlenka, na kterou bych se ho chtěla zeptat. Jestli kdyby si dovolil milovat, jestli by mě miloval. Jestli kdyby si dovolil s někým být, jestli by si dovedl představit být se mnou? Jestli prostě by byl schopný tu šanci tomu dát, mě milovat a žít se mnou.
Vždycky jsem byla přeborník v tom, omlouvat si, proč někoho miluju a proč od něho nedokážu odejít. Tak jak teď pořád tvrdím, že život tomu sám dá konečnou, až příjde ten správný čas, až mi on předá všechno co půjde, až prostě bude čas. Jenomže co když je to všechno tak, že se z toho vyprostím až právě jen tím jediným činem a to bude, že se rozhodnu odejít a tím to celé dostane nějakou úplnost a nějaký smysl. Že to dotvoří ten celek té mojí síly a připravenost na něco nové. A dokud se k tomu neodhodlám, nic dalšího se nestane a já se budu jen trápit?
Ne jen tak ze srandy, mi to v mnohých chvílích připomíná už jednu podobnou situaci, kterou jsem prožila. Bylo to samozřejmě s králem srdce. Věděla jsem, že jsem ho opuštěla dlouhé roky ale nikdy jsem to nedokázala. Říkala jsem si, že tady je nejvíc záznamů, tak se podívám na to, jak sem se s tím prala tenkrát, jak jsem to řešila. Chci jen podotknout, všechny situace, které zmíním, jsou naprosto totožné se situacemi před šesti lety i s těmi, které prožívám momentálně. Je to naprosto stejné.
Je to člověk, který mě naplňuje 100% štěstím ale zároveň způsobuje i ten největší smutek, pláč a bezmoc. Žiju v neustálem strachu z toho, že si dovede jakýkoliv večer domů někoho jiného. Při sezení v hospodě vedle něj neustále poslouchám jak ostatním radí a vyzdvihuje situaci být svobodný, bez vztahu a nemuset řešit vztahové sračky s ženami. Myslím na něho v podstatě celé dny, každou minutu, co asi dělá, jak se má. Když jde na pivo a já tam nejsem, jsem ve stresu, co se tam asi děje, s kým skončí když se opije. Objímá všechny ženy okolo, kromě mě. Z hospody se snažím odcházet buď s ním a nebo později než on, abych měla jistotu, že jde sám a ne s někým. Když se mi neozývá, nenapíše, hned mě napadne že už se mnou končí a že je všechno ztracené.
Je to nejděsivější zištění, které jsem dneska nalezla. Že jsem tady tuto situaci, nazvala bych ji opradu týrání sebe sama, už jednou prožila a dobrovolně ji prožívám opět. Tohle...se už nikdy nemělo stát. Že budu zase po boku muže, kterého tak hrozně moc miluju ale on, bez nějákého zájmu, mě má prostě za kamarádku a absolutně nic víc okolo toho neřeší.
Samozřejmě nejsou stejní, tady ten je přeci jen možná trochu citově více založený, rozdíl na tom je, že máme opravdu strašně moc společných aktivit, zájmů, budoucích plánů a snů jak žít. O to je to všechno horší. Konečně jsem v tomhle městě našla někoho s kým můžu sportovat, bavit se o meditaci, vyšších sílách a věřit v naději. Přivedl mě vlastně zpátky k životu ale teď pomalu cítím, jakoby mi ho bral.
Díky němu jsem měla tolik nových možností cestovat, prožít tolík nových věcí. Máme na další víkendy naplánovaných tolik výletů a akcí. Máme společné všechny přátelé. Moji nejlepší chlapi kámoši jsou jeho nejlepší kamarádi. Náš stůl v hospodě vždycky obsadí ti moji nejlepší a on. Jsme jedna velká parta. Všichni nás berou už jako automatickou dvojici, když jsem někde bez něho, tak se pořád ptají kde ho máš? Jak mám zase tady z toho odejít? Jak mám zase tady tohle opustit? Vzdát se těch výletů, na všechno zůstat sama? Chápete? To má teď kořeny tak strašně moc hluboko.
Jen jsem měla asi hrozný strach dokázat si přiznat tu realitu, jak podobné to je a jak mě to vlastně zničí.
No a jak to dopadlo tenkrát? To víme ne, trvalo mi asi 5 let, co jsem se tak pohybovala vedle krále srdce, než si přiznal, že by mě mohl milovat a chtít se mnou žít. Všechno rozsekl až odjezd do Madridu, kdy opravdu mým odjezdem zjistil, že se mnou být chce.
Jenže tohle je jiné. Tenhle muž už je starší, ví co chce a co nechce. Do čeho má smysl se zaplétat a do čeho ne. Jen mě děsí, že mě na začátku milovat...protože fakt miloval, vždyť to víte. Volal mi, psal mi každý den co delám, každý den plánoval, že se mnou chce být. Držel mě za ruku, líbal, objímal...bylo to tam. Pak si uvědomil, že to nechce a všechno utnul a nechat to zmizet. A teď vedle sebe sedíme skoro každý večer na gauči, díváme se na seriál a pijeme čaj a já jediné co toužím udělat je, chytit ho za ruku, cítit jeho vůni a políbit ho. Ale nemůžu. Milovat se s ním nemůžu protože řekl, že sex je spojený se spoustou emocí a to pro nás není zdravé, chovat k sobě emoce.
Jediná cesta jak jít, je zase odjet...odejít úplně. Tady nejde v tomhle městě odcházet na půl, stejně ho uvidíte všude. Stejné akce, koncerty, hospoda, přátelé. Nic mezi buď a nebo není.
Respektuju a chápu vše, má za sebou v životě už hodně, má syna, má tajnou misi či co, věřím, že jeho hlava se otáčí okolo tisíce jiných záležitostí, než ta moje, jestli mi dneska napíše a jestli ne tak proč?
Je to vlastně směšné. Jenomže je tam láska. Je tam láska a něco, co jsem ještě nepoznala. Jenomže to naplňuje můj život strachem, stresem, obavami a trápením. A mám strach, že i když jsem si myslela, že jsem po tom všem silnější, tak na tohle sílu fakt nemám, vzdát se takového chlapa v mém životě. Bolí to a bude to bolet ještě hodně. Proč musí člověk vždycky opouštět, ty které v tom životě tak potřebuje. Nemůžu se vyrovnat s tím, že jsme se před nedávnem tak hrozně moc zamilovali, že pro sebe znamenáme něco...věřím .. možná najivně, že i já pro něj, jinak by se mnou asi nestrávil posledních... už skoro 8 měsíců... ale..
...že nikdy nepoznáme ten pocit společné lásky naplno, jaké by to bylo, kdyby jsme si opravdu dali všechno. Kdyby jsme naplnili naše životy tím co chceme...domem, zahradou, zahradničením, farmářstvím, vína u ohně, ranní jógou a meditací u východu slunce, sportováním a vzájemným klidem a doplněním se...on se svoji spontánností do všeho a já se svou rozvahou a zdrženlivostí.
Jenže ne, místo toho tady sedím, řeším to samé co před 6 lety, místo toho abych se někam posunula, jsem se jako piča dostala do úplně stejné životní situace a úplně stejně jako před šesti lety nevím, jak ji mám vyřešit abych přestala brečet.
Jenže říkají to všichni všude, netlač na nic, nech to plout.
Ach jo. A stejně mi pořád jen celý den zní v hlavě otázka, proč mi nenapsal? Protože mě má u prdele....
Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale že vstaneme, kdykoliv padneme!
17. února 2020 v 20:40 | Allis
|
Místo pro vypsání..
Přicházím opět zde, s hlavou sklopenou, s pocitem zklamání ze sebe samotné. Abych si zase řekla, co se to vlastně stalo, a abych si uvědomila, že už to není vtipné, točit se pořád dokola v tomhle strašně moc, strašně moc strašidelném kruhu.
Nadpis článku jsou slova mojí první lásky, kdy jsme si psali dopisy v době, kdy byl ve vězení. V tom dopise jsem pak objevila tento malý lístek, s touto větou a pod ní napsáno věnování, abych vždy kdy se budu cítit špatně, si vzpoměla na tohle. Objevila jsem to, když jsem ve čtvrtek večer ležela v posteli, brečela, bylo mi hrozně, možná se asi trochu litovala, chyběla mi láska a když jsem to uviděla, řekla jsem si, že je opravdový paradox, že mi tohle někdo psal z vězení, v hodně těžkých časech, kdy ale stejně neztrácel naději na lepší zítřky a věřil jak sobě, tak i mě, že se vždycky budu schopná zvednout. Ale teď k tomu, proč jsem vlastně zase padla.
Náš detox skončil 7. února a to jsme se teda poprvé opili. Měla jsem z toho strach, měla jsem strach ze všeho. Překvapivě ten první víkend jsme zvládli docela dobře, až na to, že jsem dostala nabídku k sexu ale kvůli alkoholu jsme to nezvládli a jen jsme si teda usnuli v náručí. Bylo to bez hysterie, bez sraček, bylo to docela v pohodě. Jenže pak to celé nějak nabralo blbé obrátky.
Dveře za minulostí se snažím zavírat každý den. Jenomže když musím pořád řešit něco, co vám tu minulost pořád vrací do současnosti, je hrozně těžké ty dveře opravdu zavřít. Ten poslední vztah mi nějak neurval srdce, to víme, možná díky tomu, že se to srdce hnedka schovalo do dlaní někoho jiného ale to je jedno. Musela jsem čelit svým vlastním chybám z posledního vztahu a týkalo se to zase samozřejmě pěnez a toho, že jsem v oslepení lásky a v totální hlouposti půjčila tenkrát tomu bývalému peníze na to, aby se opravil byt, kde jsme měli jít společně žít. V dobrém úmyslu jsem nás tenkrát chtěla posunout kupředu abysme byli šťastní ale potom, když jsem začala zjišťovat, že šťastní nebudeme, peníze už byly pryč a jediné co mi teď zbývá z minulého vztahu řešit je.... aby mi vrátil ty peníze, na kterých stojí docela hodně, co se mých budoucích dnů týče.
A tak ve zkratce....
Uvědomění a snaha příjmout, takovou strašnou chybu, mě vedla k myšlenkám nad úplně vším. Koho sem to vlastně za celý svůj život milovala, jak mě využili, jak to bylo celé všechno strašně odporné a jak jsem ve finále ze všeho vzešla jako ta nejhorší já. Každá moje zamilovanost dopadla katastrofou a to mě vedlo chtě nechtě k tomu, začít si uvědomovat fakt, že bych se už zamilovat nikdy radši neměla, že už ani vlastně nechci, že mě to celé tak zklamalo všechno, že už nevěřím na lásku a že se musím vyrovnat z faktem, že na mě tam venku nikdo, kdo mě bude bezpodmínečně milovat nečeká, žádná šťastná láska nebo spřízněná duše, žádná vidina rodiny, žádná vidina mít vedle sebe někoho, kdo při mě bude stát. A tak to putovala den za dnem a vrcholilo do strašných stavů opět. Démoni všude, sračky, pláč, deprese, démoni.... hlavně ti démoni.
V pátek jsem vyrazila ven v 5 hodin večer, vrátila jsem se v 6 ráno. Po asi půl roce ale to není ten problém, byla jsem docela princezna do půl páté, pak si to nepamatuju. Anglický kamarád byl nemocen. A byl tady koncert té jedné naší kamarádky, která vždycky o tom všem zpívá...právě o tom jak máme být šťastní, netrápit se, zahodit starosti, smát se a užívat si život. Celý ten koncert sem skoro probrečela, pila gina s tonicem jak jsem si vysnila a jen přemýšlela jak....jak do piče se mám zase zvednout? Teorií o tom všem mám tisíce, jak myslet pozitivně, jak žít, jak brát věci..jenže když najednou zase z té skály spadnete dolů...tak kurva nikdy zase nevím jak se mám dostat zpátky. Zase prozření, za prozřením... že pokud se bude dít to co se děje, nepříjde nic nového. Víte v ten jeden večer, už dávno, se vedle mě usadil ten blonďatý muž a úplně byl ukázka toho co bych možná mohla mít, kdybych byla v pořádku. A tak jsem si říkala, až mi angličan pomůže, vypustí mě do světa a třeba to příjde. Jenže.... asi ještě ta mise s ním prostě není u konce.
V sobotu, když přišel a zeptal se mě jak mi teda je, tak jsem mu nazačila jak mi teda je...proč mi tak je a on si potom vedle mě sednul, nabídnul mi ať s ním jedu do Špindlu tuhle sobotu a já jsem se ptala a ptala a aspoň z nečeho můžu být klidná.
Chyba toho, že mě nemůže milovat není ve mě, já jsem prý zase skvělá a úžasná ale jediná chyba je v něm, že už to nechce a že už tomu nevěří. No... sice je mezi námi rozdíl 17 let ale dospěla jsem k tomu samému už bohužel taky.
Vyřešili jsme sex, proč jak kdesi cosi. Mluvil a mluvil... a mě to zase vrátilo trochu do klidu, i když jsem se málem rozbrečela asi pětkrát během toho rozhovoru, jen kvůli tomu jak moc to tam někde pořád bolí, když vás vlastně v životě zklame láska. Nehledně na to, že on je opravdu třešnička na dortu toho všeho protože ještě víc vás naprosto dokáže zabít, když už potkáte někoho, kdo se k vám konečně chová hezky, váží si vás, chce v životě to samé, odmítá ty samé věci jako vy, vyznává ty samé věci jako vy...ale prostě váš partner nikdy nebude. Ono je to pak těžké..doufám, že to trochu chápete...to celé příjmout, že když v tom životě je chlap, který vás dokáže udělat šťastnou, tak to prostě zase nejde. Tím je to hotovo, uzavřeno, na lásku už nevěřím, už ji nehledám a už mě to nezajímá. Řekla jsem mu, že on byl poslední důvod proč jsem v tu lásku věřila, když jsme začali. Jakmile pak pustil moji ruku a řekl, že to nejde, tím jsem s věcí láska-skončil.
V pátek v těch 6 ráno jsem šla tou raní ulicí domů, s vybitým mobilem, takže jsem si ani nemohla zazpívat Rihannu nebo Divoké kočky, katastrofa..místo zpěvu jsem teda jen brečela a strašně moc potřebovala jen jednu věc...aby mě objal ale aby mě objal on, zase tak jako poslední měsíce...ta láska hrozně chybí, hrozně moc to chybí to objetí, políbení, jen prostě cítít, že tam někdo na chvíli vedle vás je.
V sobotu když jsem za ním přišla, nalili jsme si sklenici vína, jako zase tenkrát, dívali jsme se na dokument o přírodě, pak jsme si šli po dlouhé době lehnout ne na gauč ale do postele, jako v létě a povídali si. Když už jsme tak usínali, teď klasicky, v té tmavé noci za svitu plápolajícího ohně z kamen, jsem zašeptala, jestli by mě prosím mohl obejmout. Řek, že samozřejmě ano, objal mě, strašně moc pevně, pohladil mě po vlasech, dal mi pusu na čelo a mě se chtělo hrozně brečet. Znamenalo to všechno v tu chvíli, byla jsem zase...na chvíli..v bezpečí... Objímali jsme se celou noc a já jsem naštěstí, měla zase tu chvilku opory.
Dosáhla jsem v sobotu dvou věcí, o kterých jsem snila posledních 14 dní...aby mě objal a dal mi pusu a aby mi navrhnul ať s ním jedu do Špindlu...nevím...jak to vždycky celé tak nějak náhodou dokážu..
No a tak vidíte, na co teda, se zase musím plazit po zemi v depresích, když bych mohla být klidná?
Ne prostě mě to sráží na zem někdy, nemám tu hlavu silnou natolik, abych proti tomu měla sílu bojovat. Nehledně na to pak, že v tom nejhorším volám na to číslo, co jsem si nikdy neměla znovu uložit, protože proč? Protože mi řekl, že mě pořád miluje? a že když mám pocit, že mě nikdo nemiluje, zavolám jemu aby mě objal protože mě miluje? I když on je vlastně přičína toho, proč mám tak zničené srdce a naději v lásku? Logika? Žádná...Myslím krále srdce.
Nechci démona depresí a nechci démon alkohol. Mám z toho zase strašný strach.
Přitom...tam na to v hloubi duše strašně moc mám, mám tolik věcí, za které být šťastná zrovna teď!! bez myšlenek na tu posranou minulost, v podstatě tam mám všechno vyřešené, už dávno nebrečím do polštáře kvůli tomu co bylo, jen se mi to celé tak seskupilo dohromady, že jsem neunesla to uvědomění, že prostě budu v životě sama. No ale tak prostě budu.
Mám skvělou práci, do které vstávám každé ráno nadšená, i když v 5.45 jde někdy těžko být nadšená.
Mám jógu, tanec, běh, cvičení, kolo..to mě dělá tak hrozně šťastnou. Mám knihy o bylinkách a těším se na jaro jak vyrazím na louku. Mám nachystané semínka na zasazení..bylinky, rajčata, špenát.
Mám přírodu, tisíce nekonečných kopců okolo, kam jít, kde se člověk cítí tak hrozně moc úplný.
Jsem zdravá, mám střechu nad hlavou, peníze, auto, kolo.
Mám přátelé a mám jednoho nejlepšího kamaráda a muže, který mi otevřel dveře do tolika nových věcí, zkušeností, zážitků a každý den mě učí být lepší, silnější, mít se ráda, mít zdravou filozofii a ducha a je mi hrozně moc líto, že jsem zase byla slabá a vzdala to na chvíli.
Jsem pak zklamaná ze sebe úplně nejvíc protože vím, jak strašně moc důvodů k tomu žít spokojeně mám a jak málo jich mám k tomu, se pořád utápět ve sračkách ve svojí hlavě. Je mi to líto a mrzí mě to.
Budu si naplňovat život jen věcmi, které mě dělají šťastnou. Je jediná věc, která vím, že mi asi ublíží ale momentálně to nedokážu opustit. Je pro mě důležitý ... moc... pořád věřím, že život ten správný čas ukáže, kdy se naše cesty rozdělí. Násilím nikdy nic nepůjde. To už vím, ze svých zkušeností, mohla jsem odcházet od člověka, kterého jsem milovala na stokrát ale dokud život sám neurčil tu správnou chvíli, stejně to nikdy nešlo. Život ví, věřím mu.
Opakuju se, tak jak se opakujou moje pomalu mániodepresivní stavy ale já slibuju, slibuju hlavně sobě, že budu pořád bojovat. Nevzdávám to protože vím, že na to mám. Nechci to vzdát, teď už ne.
Povstávám opět a zase šplhám po té skále nahoru. Jen si už nesmím dovolit padnout. Jen jediný bod zranitelnosti bohužel mám a to je on...ale možná si toho bodu cením až moc. Věřím, že ta cesta je dávno vymyšlená tak, že i tenhle strach a nebo ta budoucí bolest, bude mít důvod a já to pochopím.
Takže uklidňuju sebe, svoji duši, hledám jen dobro, vytvářím jen dobro a budu si dělat dobrý a hezký život zase ano?
Ano!
Démoni táhněte do hajzlu, já jsem síla!!
That was the river and this is the sea!!!
26. ledna 2020 v 22:02 | Allis
Tady ten článek by mohl mít tolik autentických nadpisů, že jsem radši zvolila vytáhnout zase jednu hudební věc, která mi byla puštěna v pátek na můj duševní splín....
Táhlo se to celý den, seděla jsem u něho na gauči, měli jsme mít páteční večeři naší detox party, jak teď máme každý pátek zvykem místo sezení na pivu. A mě bylo tak nějak ouzko. Měla jsem v sobě tisíce emocí, pochybností, vzteku, lásky, zklámání, stresu a všechno úplně dohromady. Podíval se na mě, řekl mi, že dneska se mnou fakt něco je, že to na mě vidí, pustil mi pisníčku a říkal, že tohle vždycky poslouchal když mu v mládí nebylo duševně dobře. Byla to řeka, teď je to moře. A mě tak došlo, vždyť jo, moře. Víte, když sedíte a díváte se na moře, na tu nekonečnou nekonečnost, tak vaše problémy v té nekonečnosti úplně zmizí a nebo se zdají být úplně malicherné. Moře mě vždycky nabíjelo a vždycky sebou odneslo všechno zlé pryč. Tak sem se rozhodla, že si najdu co nejdřív akční letenku a poletím sama někam k moři a celý víkend tam budu sedět na pláži a dívat se na to, jak jsem oproti tomu moři malá.
Tak konec filozofie na začátek.
Můj život se od začátku ledna rapidně přetočil. Je zase strašně vtipné, že za to všechno vděčím hlavně jemu ale je to tak. V pátek si vaříme, v soboty chodíme na výlety, pijeme džus, vodu, čaj, jíme čokošky. To jsou naše víkendy a teď se podržte..tohle je náš týden...
V pondělí většinou chodíme běhat. V úterý chodíme hrát badminton, ve středu buď zase běžíme, plaveme a nebo mám jógu, čtvrtek máme odpočinek, v pátek běžíme. V neděli většinou bazén. Každý den před těmito aktivitami jezdíme s mým anglickým kamarádem k potoku, v dodávce nahodíme plavky a jdeme se na minutu ponořit do vody, která nejmíň měla 2,2 stupně. Je to bombastické, energické, povzbuzující a strašně vás to nakopne.
Prostě nepijeme, sportujeme a mě je tak, jak mi hodně dlouho nebylo. Svěží sobotní i nedělní rána, svěží každý den v práci, klidná hlava, kontrola nad myšlenkama, umění zvládnout pocity šílenství, žádné proležené dny v kocovině. Zhubla jsem dvě kila, snažím se omezovat maso, baví mě sport a trošičku..trošičku mi chybí víno, k těm seriálům, které máme každý večer spolu u něho doma.
Pokud si předtím někdy připadal ve vztahu a byl z toho zděšený, nevím co je to teď. Jsme spolu každý den, smějeme se, sportujeme, večeříme, vyprávíme si, pomáháme si, pijeme čaj....akorát teda spolu nemáme žádný intimní kontakt.
Ano přiznám se, prostě mě to trochu přívádělo do stresu. Sobota 25. ledna pro mě byla jakože takový mezník. Řekla jsem si, že do toho dne o tom nebudu mluvit, ptát se, řešit to, přemlouvat nebo vyzvídat. Jako první se zeptal on, jak to beru, že sme spolu přestali spát, to bylo snad už někdy hned první týden v lednu. Poplácala jsem se na rameni poprvé, jo! vydržela jsem, začal první. Tak vzhledem k našemu detoxu a soustředění se na naše fitness, potřebuje mít prý čistou hlavu i od sexu aby ho nic nerozptylovalo a že je pro něj těžké udržet emoce stranou a emočně se nechce do ničeho zaplétat. Jo....trochu mě to streslo ale říkala sem si dobrý, vím na čem jsem.
A dny šly a mě docházelo, že i pro mě je to dobré, přestala sem pořád řešit sex, jestli mi chybí nebo ne, naučila jsem se ovládat ten chtíč a jenom jsem si v duchu říkala, doprdele zase měl s tím pravdu. Jeho každodenní škola..prostě bez komentaře. Jenže známe mě. Poslední dny se to už zase začalo přetáčet do toho stylu, že už ho asi nepřitahuju, že už pro něho nejsem dost dobrá, že si bez tak najde někoho jiného. Prostě opět pochyby o sobě. S tím, že už sem se pro něho stala fakt jen kamarádkou a parťačkou na společné aktivity...začínalo mě to trýznit, začala mi zase chybět láska, doteky, polibky, objetí. Prostě jen blízkost někoho druhého. Došlo, že mi už ani nejde o to, že ho miluju a že chci sex ale šlo mi čistě jen o tu fyzičnost, nebýt zase aspoň jednou sama ve studené posteli, cítit, že je někdo vedle mě, že se mě dotýká. Myslím, že je to přirozené. Říkala jsem si, vždyť jsem přece v tak dokonalém stavu...skvělé přátelství, porozumění, tolik společného, ani jeden nechce vztah, už víme že nám je spolu fajn a máme si co říct, tak proč si neužít i tu intimitu aspoň jednou za čas????
No tak se mi zase všechno seběhlo v hlavě, ať chci nebo ne, stesk po lásce jednou za čas nedokážu ovládnout. Když mě v pátek od sebe zase nechal odejít, sedla sem si do auta a zapálila startku, a brečela, a jezdila po městě o pul 1 ráno a kouřila a brečela a řekla si, že už mi to zase celé víc bere než dává a že bych měla jít. Při té představě ztratit ho a vypustit ze svého života, jsem brečela ještě víc. Když jsem se uklidnila, přišla jsem domů, rozhodnutá, že bych měla jít od něj opravdu pryč, pustila jsem si Peaky Blinders(protože miluju sexy gangsterské chlapy a to je to jediné co mě večer uklidní před spaním) a usnula. A přišla ta sobota, den D, kdy jsem si řekla, že prolomím ledy a zeptám se...šlo jen o princip, na čem jsem? jak ho sexuální detox posunul? co bude dál...
Takže jo naprosto chápu jeho postoj k tomu, že pro něho sex není tak podstatný, že mu jde hlavně o soužití se sebou samotným. Nastoupila jsem se svou argumentací, jak se věcí mají a že prostě s ním o tom potřebuju čas od času mluvit, vypustit to a vědět co a jak.
Když jsem pak šli nocí z oslavy narozenin, kde jsme pili birrely, jen jsem prohodila se smířením všeho, že si vezmu batoh, který jsem nechala od něho a pojedu....
No a tak nezkusíme ten sex teda?
Já: Chceš mít dneska sex jo?
No tak můžeme...
Po dvou dílech seriálu..
Já: No tak co?
Já nevím tak co?
Já: Tak co? Mám tady zůstat?
Jo zůstaň
Já: Připadám si jak kdyby jsme spolu měli trávit noc poprvé.
Když pak zase jen plápolal ten oheň v kamnech a vrhal stíny na zeď(nepřestane mi to nikdy připadat mystické a kouzelné) objali jsem se ve víru té noční tmy, pohladil mě po zádech, políbil, já jsem zase konečně zabořila prsty do jeho hustých vlasů a v hlavě mi jenom zněla věta, ať prožívám každou sekundu každého polibku a každého dotyku, jako by to mělo být naposled. Tak se se mnou po 25ti dnech konečně pomiloval. V ten den, kdy jsem si řekla, že udělám zásádní krok.
Když jsem ráno přijela domů, nevěděla jsem, z čeho být víc zděšená. Jestli z toho, že jsem si zase řekla že odejdu a neodešla, že jsem zase dokázala dostat to co jsem chtěla a nebo že umím argumentovat tak, že to fakt funguje. No nevím. Poklekápám si na ramínko podruhé každopádně.
Ať se děje co se děje, myslím, že mě zase čeká skoro další měsíc bez dalšího doteku. Možná už třeba i navždy, kdo ví. Kdo ví co on vlastně v sobě má, jestli mě má rád nebo ne. Jestli se něčeho bojí a nebo jestli je mu to všechno u prdele a klasicky jsem na to drama tady jen já, žena. Co se jí honí hlavou tisíce věcí a jemu třeba jen, co si dá na večeři. Já se pořád držím hesla, že život ví kam jdeme, proč tam jdeme a proč nás tam vede. Že to má všechno svůj smysl a že ukáže a rozhodne přesně v ten daný moment, bez jakýchkoliv nátlaků na něco. Sice jo teď jsem trochu nátlak udělala ale v podstatě jsem mu jen svěřila svůj pohled na věc a chtěla jsem znát ten jeho.
Paradoxně, jsem posledního půl roku lila s ním první ligu a všichni říkali jak má na mě špatný vliv a jak mě zatáhnul do alkoholu ještě víc..no a on mě z něho teď vlastně vytáhnul, díky tomu, že dostal ten nápad, že přestaneme pít. Já jsem si tím uvědomila, že alkoholem nevyřeším žádný problém, i když jsem si nalhávala několik let, že ano. Uvědomila jsem si svoje priority a to je teď bojovat a šetřit na dům a konečně se pohnout v životě vpřed a jít za svým cílem. Nechybí mi kocoviny, nechybí mi výčitky, nechybí mi utracené peníze, nechybí mi proseděný čas v životní hospodě. Jediné co mi chybí je sklenka vína při romantickém večeru u filmu a večeře. Ale romantiku stejně nemám, tak to víno vlastně ani nepotřebuju.
Pořád pracuju na tom abych se měla ráda, zase začínám mít ráda svoji postavu. Nepít a sportovat, přesně jsem věděla, že tohle bude ten klíč k tomu všemu že. No a tak máme teďka docela svůj vlastní svět spolu. Nebudu řešit proč jo a proč ne, jediné, za co jsem opravdu moc ráda je to, že naše přátelství a vzájemné porozumění nebylo založené na prolitých večírkách ale že nám to spolu fakt všechno jde i bez toho pití. 22. ledna bylo sedmiměsíční výročí od našeho prvního líbání, které si nepamatujeme a za tři dny to bude 7 měsíců, co jsme se od sebe v podstatě nehnuli od toho prvního líbání. Někdy člověk bojuje s výdrží ve vztahu a my sme těch 7 měsíců prošli v tom našem zajímávem přátelství bez vztahu tak nějak ladně, po 7 měsících se spolu pořád smějeme a máme si co říct. A já jsem stále vděčná protože mi každý den posouvá moje hranice někam, kde jsem myslela že je to nemožné. Učí mě být každý den silnější, trpělivější a já věřím, že vše co se děje se má dít tak jak se děje a věřím! že vše co příjde je osud a nebude třeba nad tím brečet. I když vím, že jeho....jeho asi budu mít v srdci jako lásku už napořád. Protože takového chlapa jsem ještě nikdy nepotkala a ať chci nebo ne, zanechá ve mě hodně stop.
První měsíc bez alkoholu skoro za námi....a mně je strašně dobře.
PS: Víme, že u mě to prostě takhle je, nahoru dolů...prostě jsem váhy, houpe se to! Ale ve větší míře, je všechno v pořádku a já konečně trochu cítím smysl sebe samotné. Jdu dál!!! Za svým snem!
Krok za krokem ke svobodě
4. ledna 2020 v 22:45 | Allis
|
Tady slečna A.
Jen trpělivost přináší klid.
Žádná očekávání nepřinášejí zklamání.
Pocit klidu a pohody přináší pocit kontroly.
Ovládnutí hlavy znamená...vyrovnanost.
Je mi dobře, je mi hrozně dobře. Včerejší večer jsme strávili na bázeně a pak na čaji a džusu v životní hospodě.
Dnešek jsme strávili v čajovně s vodní dýmkou a pak na filmu. Udělali jsme si plněné žampiony a zázvorový čaj. Místo vína máme na stole sklenici vody. Místo ferneta popcorn.
Jsme tři. Já, anglický kamarád a soused. Dva nejlepší muži a já hehe. Je nám dobře. Rozhodli jsme se udělat sami sebe lepšími a vrátit se zpátky do našich těl a duší.
Bez chlastu, bez deziluzí, bez sraček, bez šíleností.
A já jsem klidná. Nikoho nenáháním, nikomu nevolám, neprosím o přespání, neprosím o sex. Nechávám vše volně plout. Dávám mu 100% prostor a respekt k tomu jak to on chce. Učím se milovat svou samotu a sama sebe.
Nepotřebuju nikoho. Nepotřebuju nic.
Chybí mí blízkost dvou těl ale ve své hlavě si řeknu, že je v v pořádku. A ono bude.
Je to hezké. To zvládneme. Na konci té poutě bude všechno úplně jinak. A bude to tak jak to má být. Věřím.
Věřím v osud, věřím životu, že ví kam nás vede.
Děkuju
Výzva ta největší, co jen já pokořím, bez pomoci ostatních, jen sama pro sebe
2. ledna 2020 v 21:42 | Allis
|
Tady slečna A.
Tak jsme tady milý anglický příteli. Přelomil se rok a je jen a jen ve hvězdách co bude nadále. Před půl rokem, jsem odešla na Letné opodál, abych byla sama se sebou a ty jsi přišel, políbil mě a tím to celé začalo. Jakmile vypukla půlnoc, my sme bouchli šampáňo, vzdálila jsem se, abych vypustila ten starý rok a otevřela nároč tomu dalšímu. Ty jsi přišel, políbil mě, poděkoval mi za krásný půlrok co jsme spolu strávili a na nový rok jsme rok měli krásné milování.
Před tím vším, jsi mě zase ještě v posledních dnech minulého roku stihnul dvakrát opustit, dát najevo, že je na čase pohnout se dál a mě bylo zase nějak šíleně. Dva dny jsi mluvil tak, dva dny zase tak a moje nevyrovnaná duše to někdy prostě tu tvoji nestabilitu nezvládá. Ale jsi jen zrcadlo mě samotné, toho jak to musí být šílené se mnou, je to pro mě šílené s tebou.
Takže jsme se domluvili, že budeme mít detox měsíc bez alkoholu a jsem strašně zvědavá, co to všechno přinese. Buď nás to rozdělí, nebo to bude ještě bližší všechno a nebo to zůstane stejné ale o tom docela pochybuju. Ty jsi měl zase paniku, že potřebuješ mít detox a zároveň celibát na očistu tvojí duše. No, já potřebuju hlavně meditovat, cvičit a najít samu sebe v sobě samé. Beru to jako výzvu začátku tohoto roku, uklidnit hlavu od alkoholu, uklidnit srdce od všech šíleností, uklidnit sebe a najít lásku a klid v sobě samotné. Je to něco, co vím, že sem alkoholem ztrácela a tak to zkusím, třeba to bude fungovat. Nejsem připravená na to tě ztratit, nejsem připravena nechat tě jít ale cítím, že tohle všechno sebou přinese něco jiného. Nechám to plout jako všechno. Jen už nechci mít ty šílenosti v hlavě, pocity bezmoci, když zase řekneš že končíme, nechci se propadat do těch sraček, které vytváří jenom hlava úplně zbytečně. Chci to konečně dokázat, opravdu to dokázat přijímat věci tak jak jdou, aniž by mě pokaždé porazily na kolena a uvedly do pocitu zoufalství. Chci se naučit být vděčná a pyšná, na všechno co jsem dokázala, dokázat si vzít to nejvíc a jít..i když to bude bolet, tak vědět, že to všechno mělo důvod.
Trochu mě děsí, že tahle láska, i když ji prožíváme tak nějak fyzicky, tak je pro mě daleko více hluboká než ty předešlé. Více duchovní, více spirituální, jakobych v tobě našla, to co jsem tak hrozně potřebovala. Nechci použít slovo spřízněná, jen jsem tohle nikdy nezažila, takové porozumění a hlavně to jak mě prostě bereš, chováš se ke mě, jako k ženě, doopravdy jako k ženě, bez jakékoliv potřeby si něco dokazovat, ponižovat, hrát. Ta upřímnost, to co máme společné, je to pro mě hrozně neskutečné a proto mě to možná tak hrozně děsí, že i když budu chtít sebevíc, urve mi to srdce protože je mi s tebou tak, jako s nikým jiným. Proto je tam ten neustálý strach ale vím, že i na tom se dá pracovat.
Takže moje cesta za mým já začíná, v uterý jdu poprvé čelit strachu z toho, svěřit své pocity někomu jinému, kdo duševní cestou snad dokáže pomoci. Alespoň nasměrovat. Mám strach ale vím, že to pro sebe už musím udělat. Cítím, že mě to strašně stahuje a zabíjí a to jen to, že mám strach sama ze sebe, být sama se sebou se svýma myšlenkama, se svojí hlavou. Že jediné co se bude dít, že se budu stahovat jen do deprese, ubíjet se strachem co by kdyby a zapomenu na to žít to hezké co je doopravdy okolo mě.
Největši hold bych chtěla vzdát našim přátelstvím tady v tom městě. To co máme, je něco neskutečného a i když jsme jedna velká banda alkoholiků magorů bláznů a šílenců, máme něco tak strašně užasného a to je prostě to přátelství. Strávila jsem silvestr s osmi chlapama na baráku, byla sem organizátorka naší půlnoční výpravy a prostě.....nemám na to slov. Je to hezké tohle mít, je hezké je mít. I když se kvůli mojí šílenosti tročku zamotáváme, v tom v čem bysme s někým něměli ale snad to všechno bude mít ten správný směr. Prostě mi někdy hrabe protože mě pořád opouští a já z té představy, že budu sama, sem pak šílená a to potřebuju změnit.
Ptám se sama sebe, jestli tohle s ním je ještě pořád něco co by mělo být, nebo si to prostě vydupávám už tak dlouho, že sem tu chvíli, kdy mi to neublíží propásla? Jenže prostě je to šílenství, stejně se mě po tom co mi tak hrozně říká, že už se mnou nemůže nic mít, zeptá před odchodem domů, jestli už můžeme jít domů? Říkám my? No tak však půjdeš zase rozdělat oheň... No půjdu, protože tě potřebuju líbat v tom světle plápolajícího ohně a za zvuků Iana Browna.
Nevím, nevím, pluju, tak jak to pluje okolo mě, někam doplujeme, jen se prosím modleme ať já dokážu být konečně tam, kde bych měla být. Klidná, spokojená, vyrovnaná a s láskou uvnitř.
Krásný nový rok a jen to nejvíc co může být ať každý zažijeme.
Letošní silvestr byl unikát. Hlavně s novoročním polibkem, mise splněna.
Detox duše a těla začíná.
Prodírání se dny se stíny i nadějí
17. prosince 2019 v 21:41 | Allis
|
Tady slečna A.
Všechny ty negativní splíny asi odešly předminulý víkend, kdy sem zase jako královna seděla se samými chlapci u stolu, smála se a cítila jsem se zase ve víru života. Sice to tam pořád je ale už nebrečím každý večer zase.
Jeden večer jsem se omlouvala za žárlivé scény a chtěla to všechno hodit do klidu, bez závazků a bez pocitu, že si sme v něčem oddaní. Překvapivě jsem se pak dozvěděla, že měl v sobě žárlivý pocit taky, když mě už dááávný bývalýpřítel pořád tak nějak objímal, chytal, pouštěl mi písničky. Takže jsme vlastně v té samé hře, cítíme někdy úplně to samé ale pak si vlastně řekneme, že bysme neměli protože nemáme vztah. Ale žárlí taky...to mě trochu utěšilo.
No nic
minulou středu jsme šli na pivo, seděli vedle sebe a docela jsme bavili, plánovali jak se budeme chodit koupat v zimě do řeky (protože jedeme studenou výzvu Vim Hof), smáli se, objímal mě kolem ramen a dával pusu na tvář, takový ten zase zábavný den uprostřed týdne....
když jsme se pak loučili před naší životní hospodou ani nevím kde se to celé vzalo a zase mě opouštěl, zase říkal ty věci, že bysme spolu měli přestat spát, že to dělá hlavně kvůli mě abych se naučila žít sama se sebou, že to potřebuju, že se do mě zase zamilovává a že to nechce, že bysme to měli ukončit protože jsme jako vztahu
já skoro beze slov, dala jsem si kapuci, zapálila startku a řekla víš....jak chceš..už někdy nemám sílu s tou jeho šíleností bojovat a vysvětlovat mu, že ten sex je pro mě asi kolikrát teď víc než on..jako není..ale trochu je...je tam láska ale jde spíš o všechno okolo...prostě ještě není ten čas, ten čas se ukáže, vím to
doma sem si nalila portské, pustila Fine Frenzy a brečela
v práci jsem byla opilá tak mi moc nedocházela realita
ve čtvrtek jsem šla meditovat, tak jsem na to všechno posbírala zpátky sílu a řekla si, že to bez něho dokážu
dle jeho komunikace se mnou, mi začalo docházet, že si to zase nepamatuje
a v pátek už mi to bylo jasné úplně, schválně sem o ničem nemluvila, nechala jsem vše ať vyplyne samo
vypili jsme strašně moc ginů s tonicem, okno z půlky večera, ve dvě jsem šla zase rozdělávat oheň a čekala na něho než příjde
v sobotu ráno jsme se snažili mít sex, pak sem mu donesla oběd a šli jsem za klukama do garáže
pili jsme s klukama, v životní hospodě jsme měli hrozně důvěrnou debatu o životech a o mojí psychice, pili jsme hrozně moc fernetů a skončili jsme u něho doma ještě s mým bývalým sousedem....rozdělali jsme si na zem deky a polštáře, zapálili oheň v krbu, pili tatranský čaj a poslouchali Iana Browna...prostě...mystické no....
takže toť vše k tomu, jak mě zase opustil a jak jsem zase dovolila mít kvůli tomu půl dne depku
V pátek jsem potkala bývalého krále srdce, vypadal jako hašíšák z 80.let, dával mi pusu na líčko a říkal radši jen na líčko, že nevíme kdo tu může okolo být....já jsem se jen tak usmála s tím, že mě je to úplně jedno jelikož jsem freeeeeeee, prý zase? ..ne zase stále a pořád a užívám si to...díval se na mě jak pako a mě je hrozně dobře když vím, že teď už mi nemůže nikdy nijak ublížit
No nic, ty dny..jsou bláznivé, já sama někdy nechápu co ty dny přinášejí ale věřím že náš každý den posouvá dál a dál...
celý den si někdy říkám, nebudu mu dneska psát, bez tak nemá čas...pak v devět večer rozkliknu tu konverzaci s ním a najednou vidím, že začneme oba dva psát ve stejný čas.....nebo když jdu koupit ozdoby na věnec okolo jeho práce a říkám jsou dvě hodiny, to ho snad nepotkám a pak se jen letmo otočímk těm dveřím a on tam stojí s cigaretou a kafem...
říkám si, že tam něco je a proto věřím, že tady z tohohle neodejdu se zlomeným srdce ale s úsměvem na tváři a vyrovnaným pocitem klidu....věřím, že fakt jo
jen kdyby mě furt přestal opouštět, než to ten život prostě přinese sám, tak by mě ušetřil spoustu strachu a nervů...
já bych si ho jako klidně nechala na dýl..ale je na mě moc starý a vím, že mě ještě čeká něco jiného
no..tak vánoce, že...já po tolika letech svobodná na vánoce...no myslím, že vím kde budu
jinak jedu bomby..sice vypiju hodně fernetu ale přes týden cvičím jógu, cardio a všechno jako blázen..jsem skoro zpět ve formě!!!
Užívejte, na to tenhle čas je...dík
to jsou ty naše...půlnoční poslechovky...no koho mi zase přidal do života, takovou krásnou hudbu
Další články
- Protože... 5. prosince 2019 v 18:38
- Zavři dveře a nech nás za nimi, bez té reality a bez toho uvědomění, prosím zavři ty dveře 3. prosince 2019 v 21:08
- Ztracený klid ve víně... 20. listopadu 2019 v 20:12
- Když je noc tmavá a za okny září jen kostel, v tom tichu praskajícího ohně... 13. listopadu 2019 v 16:22
- Jízda všech jízd se strachem i harmonií ale hlavně ta poslední jízda před cílovou čárou 28. října 2019 v 17:24
- Je tady ticho, klid 18. září 2019 v 17:13
- Takže asi děkuju? a mám se poklonit? počkat děkovat za co? Co jsi dal to sis zase vzal 8. září 2019 v 20:52