...BYLA...to je pěkně debilně napsané..byla jsem zamilovala šťastně...kdysi dávno..ne šťastně jako tak,že se to splnilo ale tak,že mi to pomáhalo a byla jsem ráda...teď jsem na konci...a nevím co bude..jdu z jedné debilní situace do druhé...
Nevím kdy přesně začal rozum soupeřit se srdcem...asi v ten den kdy jsem byla v takovém stavu,že jsem se málem zrhoutila a málem mi hráblo tak,že se ze mě mohl stát totální blázen.
Tenkrát jsem řekla DOST...ale nevěděla jsem pořádně jak těžké to bude..
Uplynulo od té doby zrhuba 8-9 dní..a já jsem se snažila žít bez něho.Nedívat se na něj a nemyslet.Podvědomně jsem ale stejně dělala věci,které jsem dělala před tím.Stála na chodbě,snažila se ho potkat a přitom jsem ho nechtěla vidět.
Každý letmý pohled na něj mi říkal.."podívej se na něj,je jasně,že musíš"..ano musela jsem ale snažila jsem se srdce zastavit...
Letmé pohledy mě zabíjely ale zabíjelo mě i to,že ho nevidím.
V pátek jsem s přesvědčením,že to vzdám šla o přestávce ze třídy ven,chtěla ho potkat a užít si ten zničující pohled na něj,v pravý čas mi došlo,že jeli na školní výlet a že tam není.Vrátila jsem se zpět a šťastná,že tam není,užívala páteční den.
Při stání u skříňky a odchodem ze školy,si vyjde jako bůh ze dveří a jde kolem mě.Viděla jsem ho po 8 dnech a jak jsem čekala,nedala to.
Celý den byl odporný a to byl pátek.A právě včera jsem tomu všemu řekla konec..
Už takhle dál nemůžu..
Od začátku za to nestál a já to věděla.Věděla jsem,že bych s ním nikdy nemohla zažít to co jsem si vysnila a on by si mě nevážil.Věděla jsem ale zamilovávala jsem se víc a víc,jen proto,že byl tak dokonalý.Neřekla bych že někdo jako on,může dělat takové krásné věci...tak dokonalé...
Nikdy v životě nezapomenu na ty krásné chvíle.Na leden..nejkrásnější měsíc.
Nikdy nezapomenu na ty pohledy...a ty okamžiky kdy mi bylo skvěle...ale už mi není skvělě a nebude pokud nebudu bez něho..
Je mi hrozně při představě,že to všechno skončí...s ním..že už ho po základce neuvidím a budu muset být bez něho ale je pravda,že mi to víc bere než dává...nesmím si to takhle říkat...
Je to jasné..bude mi chybět..chybí už teď...ty oči...ty pohyby...to tělo...
Ale bohužel...
Líbí se mi jeden kluk..je to strašně dobře protože už prostě nemyslím furt na něho..jenomže ten kluk se líbí hodně kámošce..a nikdo o tom že se líbí mě neví..a je to zas v piči protože kdyby něco bylo tak ona mě zabije ale píšu si s ním na icq a...nevím no...
Jenomže já mám prostě pořád před očima jeho...a prostě...ON...a vím,že bude trvat zasraně dlouho,než ho ze sebe dostanu protože ho mám zažraného nesnesitelně hluboko..
chtěla jsem tento článek pojmout tak,že je to naposled co takhle jeho řeším..
Loučím se s tou dokonalostí a krásnýma vzpomínkama...už nikdy...hrozně moc už nechci aby rozum ustoupil srdci...bohužel..
