Napouštíme si plnou vanu teplé vody,v tu chvíli se člověk cítí bezpečně?Je sám a může myslet na co chce...přemýšlet...necháváme po sobě stékat kapky teplé vody a naše myšlenky se pozastavují nad jakýmikoliv problémy protože teď máme čas nad nimi přemýšlet..
Ta rozhodnutí,které jsem udělala...mají správný důvod?..a proč jsem je vlastně udělala?
Je to správné?Ne není..ale já se nikdy nerozhodla správně.
Už tehdy kdy jsem se do něj zamilovala..to bylo špatné.Ale to není rozhodnutí.To jsem nerozhodla já.To se prostě stalo.Tak jako to ostatní.
Rozhodnutí nepotkat ho a zapomenout...kéž by.Prosím o tom už hrozně moc dlouho.Jenom mám pocit,že v sobě zahnávám myšlenku stesku.Nechci stestk po něm protože jsem naštvaná.Na něho,ano samozřejmě,tak jako já jsem nemohla zadržet lásku k němu,on ji nemohl zadržet k ní.Vyvrací to tedy všechny myšlenky o tom,že nepotřebuje a nehledá holku.KURVA...
Proč jsem to nemohla být já,proč aspoň jednou?Když už se mu někdo líbil...malé dítě..ano bohužel...
Mám se teda pouštět do zapomínání?Měla bych...
Ale..
Zapomenu jedině když do svého života vrátím toho druhého..Ano..takhle se pozná silná láska.Neskončila úplně ani po těch několika letech.Vrátila se.Nebo spíš prostě nepřestala.Vzpomínám na ty chvíle.Je to jako tenkrát.Akorát,že mezi tím uplynulo hrozně moc času,on se změnil,já jsem se změnila a vlastně je naprosto k ničemu tady psát zamýšlející se články nad náma dvěma.Je pravda,málo kdo s ním zažil v té době jako já..ale to na tom nic nezmění.On si chce užít,já milovat.Musím milovat abych zapoměla.Jenomže se vrhnu do dalšího zamotaného kruhu.
Docela dost odporná situace...jakobych v tom neměla praxi...
Tak jak?Tak nebo Tak?...
Já nevím,přemýšlím,brečím,vzpomínám.Nejde zapomenout.Nepůjde to.
Zamilování do toho druhého už nezastavím,na to už je pozdě...ale stejně...stejně pořád nepopsatelně miluju toho kterého se musím vzdát...bolí to,tak hrozně moc to bolí.Všechno.Už zase ten pocit bezmoci a zoufalosti.
Nemůžu zapomenout...ale nemůžu ho ani milovat..tak jako toho druhého...
