Ano,přesně to znám,přesně znám ten pocit myšlenkové samoty uprostřed temného města
chodím s cigaretou v ruce a od pusy mi jde pára protože je tu zima
zkouším se odprostit od alkoholových dýchánků a myšlenek které vyvolá alkohol
pozorovala jsem západ slunce z mostu a běhala listím a snažila se navodit náladu na podzim
a pak jsem zůstala ve tmě a říkala jsem si kde asi může být on a proč já sem vlastně tady
a pak jsem se ráno probudila a řekla jsem si opustím ho
nebylo to známé prozření ani nic jiného
mám pocit jakobych stárla
jakoby mě ta věčná hra s ním už přestávala bavit nebo ho potřebuju tak moc že už takhle dál nechci žít a nebo mám možnost žít jinak a chci to využít
jen vím že vždy když jsem řekla končím s ním nikdy to nešlo ale teď..
nevím moje srdce mi to jasně naznačuje
v pátek jsem zjistila na co mám a na co nemám
změnila jsem názory a pohledy na určité věci a asi sem našla co mi nesedí
jen když mě chytil za ruku vyrojily se ve mě ty vzpomínky jak mi řekl že se do mě zamiloval a já jsem věděla že dneska večer mě nikdo ohozit nemůže a šla jsem
a přemýšlím jaké by to bylo kdyby my dva sme měli vztah
a jaké by to bylo opustit jeho
odešel nám úsměv všem i mým kolegenimím,srazily nás na kolena jeden po druhém
nejdřív si nás všechny rozebraly a potom zase zahodily
a nevím proč ani jedna z nás nedokáže bojovat za to co chceme
a já se ho zeptám co bude dělat když ho teď opustím a nikdy spolu nebudeme
a já se bojím že znám reakci a vím že už se nikdy potom nepozdravíme a budeme se až do konce života ignorovat
člověk který by mi dal všechno je vedle mě doslova:) a jenom se na nás dívá
a tak radši utíkám do samoty a jen trochu si přiznávám že ho nikdy opustit nedokážu

:)