seděl naproti mě na židli člověk,strašně moc ožralý
padal ze židle a pak usnul i přes to všechno co jsem ho slyšela říct
a někdy možná na vteřinku sem si v duši řekla
je opravdu správné že tento člověk mi zabral milostný život a že zrovna on je ten pro kterého bych činila první poslední kvůli tomu že ho miluju?
a nepřišlo mi ani trochu zvláštní něco?
že lidé se ptali proč se o něj tak staráte vy jste pár?
odpovídám ne
tak to nemusíte když nejstě jeho přitelkyně nechte ho tady
a já říkám já nemůžu
až jednou se spolu potkáme v opilosti,pobijeme se(což děláme sice i teď) pohádáme,navzájem se nazveme pičou a čurákem a každý si vzájemně řekneme táhni všemu je konec
tak teprve tehdy budu vědět že je
a když sedí a dívá se na mě je to vlastně to co potřebuju i když to zastírám
je to zvláštní,až mě to včera trochu rozbrečelo že člověk kterým vím že mě má rád si teď může říct jen chudák holka,ta dopadla
jenomže já se zatím nestydím i když jsem včera zdolávala soucitné pohledy
já ho miluju ale když to v opilosti řekne on mě tak se s hysterickým smíchem ptám cooože!!?
a vůbec nepřemýšlím nad tím že by dva lidi spolu asi takhle nemohli být kdyby k sobě vůbec nic necítili ne?

moc pěkný,ale nejkrásnější bylo : já nemůžu :)