nikdy na ně nevzpomínám jen na dušičky myslím na ně každý den
jsou tak nepostradatelnou součástí mě a mojí rodiny
jsou všude okolo mě a já strávila dětsví tam kde oni žili a usínala tam kde oni usínali
nikdy jsem ji nepoznala prababičku ani pradědu ani podle vyprávění nejlepší tetu a bratrance
a ovlivnili celou moji rodinu a celou moji existenci a celý můj život tak moc,že na ně nikdy nemůžu zapomenout
a proto když nemůžu jet zapálit svíčku na jejich hrob do druhého domova tak musím aspoň doma
pomodlit se a uctít jejich památku a projevit lásku i když mě nikdy nepoznali
a brečet protože brečí ten co pro něho znamenali strašně moc a on pro mě znamená ještě víc
a myslet na to jaké by to asi bylo kdyby sme se my ti co k sobě patříme mohli někdy sejít u jednoho stolu a moct se zasmát a říct si všechno co by nás spojovalo a dělat všechno co bysme chtěli a byli bysme spolu
nevadí svět je takový
jen jsem to chtěla napsat
tak pro ně!!!
a taky bych chtěla obejmout toho blízkého co ho mám tak ráda protože vím že on na hrobu zapaloval velice důležitou smutnou svíčku
ale já obejmout nepotřebuju,nechci já chci totži jenom jednu osobu zpátky se vším všudy a to už se mi nikdy nesplní
