ano já si to přiznám strašně mě to baví,strašně mě baví trápit muže a ubližovat jim
ale to jenom proto že to oni dělají celý život mě
a nejvíc těm co si to zaslouží a myslí že mě můžou ovládnout
a pak je tu jeden co mi řekl co řekl a já vím krutou realitu,dala sem mu naději protože jsem tajně doufala že by snad....ale ne a já vím že mu ublížím a nevím jak to mám zastavit
jeho pohled mi propaluje oči a srdce ale...nejde to nemůžu nedokážu
a přichází ta hlavní scéna::
já tě mám hrozně ráda,ty to víš ale já prostě nemůžu mít vztah já se toho bojím
jsem on ale v ženském podaní
přivítejte tedy prosím naprostou piču světa!!ej
je mi ze mě špatně a přemýšlím jak on to dělá že jemu není,no že se ptám
měla bych si napsat na čelo ani se na mě nedívej a nic si nemysli já sem pro lásku dávno odepsaná
radši se mi už ani nechce brečet
je mi to hrozně líto,jeho je mi líto...ale opravdu ať už se na mě všeci vyserou já už nemám smysl
já mám smysl jenom pro jednoho člověka
pro toho o kterého musím večer co večer bojovat abych ho aspoň na tu chvíli získala
pro toho se kterým běhám nočním náměstím a říkám jdi do piče a pak ho líbám
pro někoho se kterým se klátíme k zemi když se líbáme protože jsme ožralí
pro toho který pro mě žádný smysl němá
v hlavě mi doznívají věty lidí kterým na mě opravdu záleží(záleželo)
když říkali,víš že on ti do budoucna nic nedá a já to vím jistěžě ja vím všechno nejlíp všechno co mi bere,jak mi ubližuje,jaký smysl to nemá,jak se to blíží k záhubě,jak já sama se ničím
a pak přijde ALE
já ho miluju
(a nějaké proč kvůli čemu z jakého důvodu)
nevím
dobrou