Bylo to naposledy...vážně si přeju aby to bylo naposledy
naposledy abych milovala protože pokud tohle všechno teď přežiju a ti lidi okolo mě, už nedovolím nebo spíš nepřežiju něco podobného znovu
tak jak sem vždycky lidi okolo nazývala najivní,tak jak jsem já sobě říkala že najivní nikdy nebudu a nejsem a tak jak sem si říkala ano my dva víme co chceme a na čem jsme
neznám ho,vlastně vůbec nevím kdo to je,jestli mi někdy řekl pravdu a jestli jsem vůbec věřila někomu kdo opravdu existuje
a já jsem ho chtěla bránit,a stavit se za něj kdykoliv to šlo,a chtěla jsem pro něho udělat všechno co šlo
A BYLA JSEM NAJIVNÍ!!!!!!!!!
a neslyšela jsem všechny ty lidi okolo kteří mě měli rádi jak mi říkali jakou pičovinu dělám,neslyšela jsem to protože jsem nechtěla,a nikdo mi nikdy neřekl narovinu jak to vlastně je
že je vlastně naprosto nemožné aby on měl cit
a včera mi jeden člověk řekl...že to má všechno se mnou vlastně úplně v piči
a mě se otevřel svět,a najednou jsem viděla tu dobu a sebe samotnou z jiného pohledu,jak sem musela vypadat a co si o mě museli myslet a co jsem všechno promeškala
proč jsem se pořád utěšovala tím že
se bojí to přiznat a nikdy to nepřizná
a že ten člověk mi to řekl jen proto že vím že on ke mě cítí hodně
ale seděli tam spolu a smáli se
a v pátek když jsem brečela a bolest mého srdce mi odebírala duši a tělo on někde seděl a díval se na to jak mu zvoní telefon a smál se
a já bych měla zase dělat co? to co vždycky? snažit se ponižovat a chodit za ním a ptát se co se stalo a poslouchat lži,nesmysly a věřit jim
nenávídím svůj život za to že mi vzal jednu věc pro kterou jsem žila, a to jednu osobu
nenávidím ho ještě víc že mi postavil do života člověka který mi už vzal to poslední co jsem měla
srdce,duši,důvěru,cit a naději
protože teď mi dojdou ty chyby,teď mi dojde to co jsem mohla mít a nemám
ale kdyby aspoň jeden z těch lidí přišli před ním...ale on byl ten první...on byl první ve všem...a teď si na mě začnětě ukazovat smát se
a ti co se chovají jako arogantní čuráci a smějou se mi jaká troska jsem tak už chápu proč
protože jsem doufala v neexistující
veříla v neuvěřitelné
a milovala někoho...miluju někoho kdo vždycky dokázal jen brát a dokázal všechno proto aby mohl brát a dokázal i říct miluju tě
a pak zase začnu s takovýma věcma kdy vzpomínám a říkám proč by to tenkrát dělal kdyby mu bylo všechno v piči...
a já se musím dostat do stádia ať to dělal proč to dělal skončíme to
jen poslední otázku mu položím-co se stalo
jen poslední věc po něm budu chtít-aby se mi naposled podíval dlouze do očí
a pak budu pracovat na něčem co mi vezme už naprosto všechno
a pak už se nezamiluju protože mi to akorát bere pohled na realitu
a jak si tak představuju....že už nebudeme...nebudeme vlastně tím že sme nikdy nebyli...
jestli ještě někdy řekne že mě má rád tak mu rozkopu držku...a budu strašně spokojená že ta krev na bílém sněhu je právě člověka které nejvíc miluju a člověka který mi udělal tu nejhorší věc co mohl
a vlastně bych měla litovat nejvíc jeho,že mu život nenadělil umět milovat a že nemá právo v životě mít lásku
ale nemusela jsem to zjistit zrovna já
ještě sem to nikdy neřekla nahlas...
ale já jsem opravdu myslela že mě miluje
