Nechci se rýpat ve světě,toť ztracené téma,jen pokud to někdo sledujete žádné problémy nás pozemšťanů nejsou tak velké jaké má teď naše země a svět
bojím se za ně..a víme že jediný kdo tady na této planetě překáží jsou lidi že ano
jo jsme to my,odporní sobečtí a nevděční lidé za všechno co můžeme mít
stejně se vraždíme a zasebevražďujeme
jestli někdy budu mít děti tak je pošlu do vesmíru aby tam objevili novou civilizaci a nemuseli žít tady kde to za chvíli už stejně nebude
jako to všechno okolo mě
mohla bych teď chodit se zápisníčkem a škrtat lidi které jak vidím už já v jejich životě nezajímám
a věřte že to jsou ti nejbližší
mám z toho všeho jen pocit že bych měla hledat podstatu všeho,cítím se strašně sama,zranitelná a zraněná,s pošlapanou ctí a důvěrou věřit komukoliv cokoliv
přestávám věřit i sama sobě což mě teprve děsit začne
a jednou provždy chci ze svého života vymazat vlastnost máš nechceš nemáš potřebuješ zemřeš pro to abys měla
ale jak to mám udělat když tuhle vlastnost sdílí celý svět?
zůstala mi jedna jediná kamarádka pro kterou bych udělala všechno na světě..jedna!
zůstala jsem uvězněná v rukou jednoho jediného muže pro kterého bych udělala všechno na světě
a říkám kam to povede? kam prosím kam?
strašně mi chybí ten pocit být milována,oceňuji že se stalo co se stalo a že je to tak jak je ale slova miluju tě z jeho úst zní jako facka protože to tak nesnesitelně bolí pod vlivem alkoholu
chtěla sem to zpátky mám to ale každý den mě napadá jak dlouho v tom ještě dokážu žít
jak dlouho na něho vydržím čekat
vím že je osud,je totiž něco co mi zachránilo krk před několika dalšíma idiotama
nevidím do budoucna nic
jen teď vím že může být všechno z minuty na minutu jinak jen kvůli mojí nezodpovědnosti
ale to nechci řešit
jen ty myšlenky na to všechno
že v mém srdci má místo ještě jeden ale nikdy bych ho nedokázala milovat víc než tady toho
a všechny ty věci kterých se bojím a nerozumím jim, vlastně je všechny chápu a vím jak zkončí
ale spíš přemýšlím jestli s tím mám teda žít nebo to opravdu vyzkoušet sama jestli mají daný konec a riskovat
a nebo se zahrabu do peřin pustím si přátele uvařím si černý čaj budu ležet na polštáři s jeho vůní budu pojídat hermelín a nebude nic jiného
žádná škola,žádné myšlenky,žádná zkurvená zima,žádní přátelé kteři zrazují a žádná láska která trvá rok a půl ale i přesto není ta odvaha zkusit být víc
a nebo si odbarvím vlasy na totální peroxid,dám si černé brýle,vezmu si podpatky,do hrnku si uvařím polívku a půjdu někam pryč
ne já ještě počkám na červen a na léto a potom jo?
potřebovala bych týden samoty,ticha,bez nočních můr,bez call of duty,
s vínem a cigárem
když se potápím ve vaně,přemýšlím kde je to období mého dětsví kdy sem tančila na znělku divokého anděla před televizí a chtěla jsem být jen jako natalia oreiro
a kde je ta doba kdy jsme byli šťastná rodina všichni dohromady a já věřila že budu mít šikovného přítele,šikovné kamarádky a budeme spolu jezdit k moři
místo toho utápíme v alkoholu naše neštěstí a hledáme v něm naději na lepší zítřek která neexistuje

nenávidím pocit samoty