Chci zavřít oči a chci aby tím když zavřu oči odešlo a nebo taky přišlo to co nechci a chci
nebo spíš nemám co říct
ano nemá co říct
jak řekla karen z Californ. jsme kde jsme a to už se nikdy nezmění
bude kolem nás jen probíhat kvetoucí jaro,prosluněné vodní léto,barevný podzim a zkurvená zima a my budeme pořád na jednom místě a čekat na něco co třeba vůbec nikdy nemusí přijít?
a co když ale to vážně nepřijde
ve 13 sem mohla čekat životní změny,čekalo mě mnoho životních kroků ale teď,jakoby se zastavil čas
ale říkám si..jednou přišla první pusa,první polibek,první vášnivé líbaní a poznaní druhého pohlaví,první sex...jo dobře a první vztah a vzájemná láska se slovy miluji tě ano lásko já tebe taky??? přijde taky??
taky to má nějaký vyhrazený čas nebo prostě jen jednoduše mám hledat tak dlouho až umřu a stejně to nenajdu?
cítím se jako naprostá neexistenční osoba která pluje
moje cíle budoucnosti se ztratily,zalitost alkoholem mě znechucuje,každodení činnosti se mi zdají naprostým nesmyslem,jsem paranoidní a bojím se chodit mezi lidi
pozoruju slunce jak vychází a říkám si že zima se mi vyhla jen díky hospodě
a hledám mezi tím vším co kolem mě proplouvá něco čeho bych se chytla a co by mě mohlo někam dovést
nebo alespoň mi ukázat naději budoucna že nějakou nadějí vůbec mít mám
nebo nadějí k lásce k tomu že jednou ten zkurvený den fakt do hajzlu přijde
snažím přerovnávat svoje vlastnosti a svoje činy
a před spaním stojím na balkóně se skleněnkou jelikož toť jediný lék na to abych usla
ale jsem osoba která prostě teď neexistuje
jsem osoba která utopila svůj život v alkoholu
společně s dalšími tisíci lidmi v z mého města ze kterých se mi dělá špatně
začala jsem opouštět nesmyslné argumenty proč nemůžu jít s tebou..místo toho argumentuji přímo miluju jen jednoho
který mimochodem ode mě zase utekl a jen někdo kdo není bůh ví a neví jak to dopadne
a je to jeden velký kolotoč který je k nezastavení,je potřeba mnoho sil k zastavení ale já jen změním pozici
bojím se lidí,přetvářky,sama sebe...
a bez odsuzovaní nebo klidně i s...cigareta je nejlepší přítel v časech temných kdy ani sám sobě člověk nevěří a víte proč...
sedíte si potichu ve tmě..posloucháte světla noci a pozorujete hlasy okolo...ano..a s potahem té cigarety uvolníte myšlenku která vás trápi a s výdechem této cigarety jakoby ta myšlenka nabyla nový dojem
potom jdu spát kdy jsem neexistenční stejně jako když nespím
a pak se najím a jsem spokojená
a sem sama..sama se sebou abych poznala kam tohle všechno vlastně vede
je tolik nesmyslných otázek ale jen jedna hlavní...
je to on nebo mám jít hledát dál?
a nebo jak mám vlastně po tak dlouhé životní etapě v sobě najít umění upoutat se,stát se zodpovědnou a vzdát se svobody toho nejkrásnějšího co existuje? jak se mám najednou naučit to aby do mého života vstoupil někdo kvůli komu bych musela hodně změnit?
vůbec tomu nerozumím..jen čekám na večer kdy ukážu že i já jsem silná,že ho nepotřebuju ale stejně i když na mě bude mluvit 5 dalších mužu já budu pozorovat jen jeho
kdo jsme nebo co tu vlastně všichni děláme?

potřebuju být milována,strašně mi to chybí,kolem mě chodí pořád někdo šťastně zamilovaný a já se jen ptám,bavilo by mě to vlastně mít lásku kdykoliv bych chtěla?možná zásádní chyba bude v tom že už rok a půl žiju v pravém opaku a až příliš jsem si zvykla..hmm...škoda život mi to trochu obrátil proti mé vůli..
miluju ji,miluju jeho,miluju jejich pohledy,a co si budeme nalhávat víno v létě...taky..