v kuchyni se odehrávájí silné italské dramata s bazalkou a oregánem a ne že by mi to nešlo,jo jde mi to
nechám si naoperovat hnědé oči a budu italka
zdají se mi sny o realitě a budoucnosti druhých ale nejhorší je že některé z nich se opravdu plní
celý den ležím,mám vedle sebe polštář jako imaginárního muže a plyšáka abych měla koho objímat
přemýšlím nad tím že se s mým nemužem vlastně vůbec neznáme,jen se vedle sebe probouzíme a ono je to možná všechno opravdu falešné jen proto aby ta srdce byla trošku zabalená v saténu
a kdyby to třeba falešné nebylo,jak já se vůbec chovám ve vztahu??,už nemám ten strach co sem mívala před rokem a něco??,dokázala bych se tomu všemu postavit a učit se povahu člověka se kterým bych měla žít
mmm....poďmě se jen tak milovat u šplouchající vody s láhví vína a se skleničkama když pak společně vykouříme cigaretu na půl,proč vztahy když to může být i jednoduché,pořád tomu ještě všemu pořádně nerozumím
poslední noci se zděšením usínám a probouzím ještě víc vyděšená....
jedno ráno jsem se probudila a byla jsem hrozně spokojená a v průběhu dne jsem si vzpoměla,že mě v tom snud držel za ruku a strašně pečlivě mě ujišťoval..strašně moc jsem tě miloval,strašně moc dokud si neudělala to co si udělala
a strašně mi chybí,jako opravdu,prostě takový ten můj opilý muž,co si vždycky stěžoval v opilosti na to jak vlastně strašně se k němu chovám když on mě má tak rád a přitom mě držel za ruku
ten strašně důležitý borec který měl vlastně strašně lehkoporanitelné srdce a měl ho tak nejisté že se tak strašně bál
dlouho jsem ho neviděla a mám pocit jakoby se vlastně nic nestalo,že až ho potkám tak se normálně podzravíme s tím že šak jo já vím a ty taky a půjdem dál
jenomže my se vlastně nenávidíme,strašně moc,při každém pokusu s ním jen mluvit na zlomek sekundy mě pošle do piče a řekne strašně moc odporných bolestivých slov,ze kterých já se budu dostávat další týden a půl,nedbudu se umět usmát a bavit dokud mě zas neobejme nějaký muž kterého vlastně jen využiju
a já bych mu jen chtěla říct že mi chybí, a ani ne jako člověk kterého jsem milovala(miluju-to si říkám jen v mojí hlavě jinak používám minulý čas) ale jen jako osoba která z mého života tak náhle zmizela,a zeptat se,jestli by mě nenáviděl tak moc i kdyby to byl jakýkoliv jiný muž než ten co to byl
ale on už není takový jaký byl když jsem byli imaginárně spolu
nevlají mu jeho vlasy z pod kšiltovky v šedém tričku kdy mi říkal miláčku budeme spolu,je pryč
ani jednou jsem se v tohle léto neprobudila na tom místě kde to mám tak ráda,kde jsou moje zeleninové děti a ráj..protože už nemám jeho aby mi dal pusu každé to ráno a navíc mě bolí srdce
a oni si už myslí že to nebolí,protože to neznají ale nikdo z nich vůbec neví s jakou hrůzou a bolestí usínám..protože v hloubi duše moc dobře vím že už se nikdy nevrátí a už nikdo nebude jako on,i když já si v hloubi duše říkám,že až mu zase narostou vlasy a obleče si to šedé tričko já si pro něho přijedu
jak moc velká láska to musí být aby z ní vznikla nenávist na život a na smrt?
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?