Ovál mě dneska teplý větřík s náplní oživlé chutě do jara, když jsem šla ve škole o přestávce kouřit, říkala jsem, že bych tady dokázala stát celý den, kouřit a nechat si vlát do vlasů ten větřík.
Pořád se mi ve snu zdá o ní, jak se na mě směje a že je všechno úplně v pořádku. Chodíme ve snech slavit moje narozeniny, jezdíme domů a ona v kuchyni vaří oběd. A pořád se směje jakoby se nikdy nic zlého nestalo. Zdá se mi to pořád dokola, nemůžu doplavat na konec bazénu a že doma nedokážu přejít celou zahradu abych se dostala za zvířectvem nejmilejšími tvory vyjadřující lásku. A je to pořád dokola.
Sem tak strašně sama, že si to už ani nedokážu uvědomit, jak hrozně moc velká samota to je. Nikdy nikomu nebudu vyčítat, že nemá na něco čas, ani na to se zeptat a co ty, co se vlastně stalo? Každý má svoje problémy a tak to beru.
Jen se vždycky tak v mých očích vracím do momentů, kdy měla moje kamarádka velký problém, který se musel řešit a když pominul, když ji ten kretén prominul všechno co mu udělala, už se neřeší zase nic a neřeší se už ničí problémy.
Ale mě to jako nevadí, já sem na to zvyklá, vždycky sem byla. Řešit problémy cizích a nad těmi svými jen brečet a neznat východisko. Bez pomoci přátel.
Řešit vztahy a problémy s láskou jiných lidí, přičemž s mým mužem máme pauzu protože sme náš vztah nedokázali mít, a tak víte jak to je...někomu to do života hozeno prostě bylo, mít to štěstí, mít tam tu životní jiskru. Já už jsem dva roky smířená s tím, že já jsem to nebyla.
Směju se jenom ve škole, když kouřím o přestávce, nebo když sedím na čaji. Jediný člověk, kterému to můžu všechno říct a který mě poslouchá je moje spolusedící. A taky jakési tohle prapodivné místo obsahující už tolik mých strastí a zážitků, že se mi tomu ani nechce věřit. Jsou tahle místa pro vypovídávání se pro osamělé duše?
Jsem citově úplně v těch největších sračkách v jakých sem nebyla snad za poslední půl rok. Nevím co mám dělat. Mám chuť si vyrvat žíly z těla. Najít si nové kamarády. Jednoho kamaráda jsem měla ale s ním jsem si vždycky dokázala zničit vztahy( myslím toho muže co ho miluju)
Potřebuju aby mě někdo poslouchal, když mě někdo ale obejme tak se strašně rozbrečím protože to prostě nedám.
Čekám jen kdy už si někdo přestane z mého života brát všechny ty věci a začne mi konečně něco dávat.
Chci umřít sama. Kdyby náhodou.
A to, že závidím vztah těm lidem, kterým se směje celé město...jen jak jsem dnes slyšela ji říct, jsem spokojená..zamrazilo mě tak hrozně po celém těle..pane bože, chci si vyměnit život s někým takovým?
Jenomže ten ubohý už jsem tady jenom já.
Tak strašně mě ten život už zlomil, že už nevím jestli mi to půjde se někdy postavit na nohy. Jsem vycuclá, vyschlá, malá, polomrtvá duše, se kterou už si každý může dělat snad co chce.