Na hodinách které visely na bíle stěně nad oranžovou kůží prošitým křeslem stálo 3 hodiny nad ránem. Malé rozsvícené světlo vrhalo na malou místnost šedobíle odstíny, které se zároveň ztrácely za cigaretovým dýmem. Obrovské okno které bylo pohlceno tmou z venku a nočním životem, dávalo jasně znát že i venku je svět a život který nejde zapomenout. V tom obrovském okně se v zrcadlovém efektu odrážela moje osoba, jak jsem stála a uklidněně kouřila cigaretu, v místnosti pohlcené tichem. Dívala jsem se na svůj odraz v okně a zároveň zaostřovala očima na svět venku, v té tmě. Na stromy a zahrady rodinných domů všude okolo. Když jem dokouřila cigaretu, típla ji do keramického popelníku, zhasla světlo v té malé místnosti a otevřela dřevěné dveře, ze kterých se v tu ránu linulo zářivé světlo stolní lampičky, teplo a z rádia hrála jedna rock n rollová pecka za druhou. Posadila jsem se do toho křesla, usmála se a zase se nechala unášet tím nekonečným povídáním si o úplně všem co mě napadlo.
...pro svůj svetr jsem si toho večera přišla ve dvě hodiny, povídala jsem si do šesti do rána a když jsem ráno v devět odcházela, byla jsem zase o něco chytřejší, klidnější, nervóznější a měla jsem chuť sednout na vlak když jsem procházela okolo vlakového nádraží a už se do toho svého života ani nevracet.
Když si poslechnete tu písničku blue jeans tak tam lze nalézt pár odpovědí. Ale.. já sama už žádné nehledám. Nemá to totiž cenu. Nemá to cíl a ani jinou cestu. Řekl mi, že to co je mezi náma zničí až smrt. A já jsem zase začala hrát. Jakobych nevěděla že mě ty hry už tolikrát přestaly bavit.
Pořád jsme se smáli tomu že má stejné křeslo jako mají v přátelích, společně básnili o italské kuchyní, zasmáli sme se tomu že jsme jako blázni začli nepochopitelně číst knihy, že potřebujeme léto a víno na slunci, a jak je krásné že si dokážem po dvou letech i hezky povídat.
Je mi na nic z toho co všechno to znamená, a jak hrozně moc společného máme, jak stejní jsme a jak to oba dva nechtěně víme. Je mi na nic z toho že se tohle vůbec děje, a že.....ho miluju a nemůžu s tím nic dělat.
přijde sedmý únor na který bych se měla ožrat, přijdou další a další dny ve kterých buď úplně všechno ztroskotá a nebo bude falešně šťastné....a pak přijde léto....no to nevím jistě...ale mělo by přijít,a já jsem to minule trávila bez něj a copak to jde znovu? kde je ta svoboda? a k čemu ten život vlastně je když ani nevím jak mám zjistit kudy kam
takže si teď zase vytvořím svůj malý svět,ve kterém budu jen já a to co budu chtít,takže ne moc věcí..a budu v něm šťastná....
