nechtěně jsem se vrátila do do doby před....proboha jak dlouho? rokem? dá se říci, ne ještě dál...
on je jako ten mlaďoušek co za chvíli oslaví hrozně moc let a já jsem jako ta blbá patnáctka co se zamilovala
v pátek sem hysterčila a zase se chovala jako malá pipinka a on jako nervózní, a utíkající mladý muž
a já si to teď všechno vyčítám a hned na to sem ho potkala
nemůžu žít v tomhle městě, nikdy nebudu moct mít jiný vztah
ale teď je to nějaké jiné...jaksi cítím že potřebuju být v tomhle proudu výčitek a strachu a podvědomé lásky
nevím proč proboha
nechci mít vztah, ničí mě to, ničí mě to stejně jako když sem ho neměla...
včera jsem se rozbrečela když jsem pomyslela, jak moje kamarádka dokáže mít krásný zamilovaný a romantický večer kdykoliv se se svým přítelem domluví, a taky když mi můj kamarád řekl, že bez ní nemůže žít a ona ho miluje
jak všichni okolo mě zase mají...tu lásku a to štěstí, jak ho postupně nacházejí a já jsem vždycky jen ten rádce a utěšovatel, když jim něco krachne
a pak se postavím a podívám se na sebe do zrcadla a zjistím, že je to všechno v hajzlu protože nikdy nenajdu žádné štěstí
pamatujete jak sem to říkala někdy kdysi dávno, říkám to prostě zas
Vidíš jen to co chceš vidět
Jak může být život přesně takový jaký chceš aby byl
Jsi naprosto pohlcen jen tím co získáš
Kdybych rozehřála tvoje srdce nikdy bychom se neopustili
Jenomže jen ty máš klíč
...a já bych si přála nechat v sobě veškerou bolest zemřít....
jediné co sem v životě doopravdy potřebovala bylo, aby mě miloval
dokázal by tak zničit všechno odporné co se kdy dělo
nikdy mě milovat nebude...a já nedokážu pochopit že to takhle život fakt naplánoval..dík
prázdniny jsou za námi a tak se zase ponořuji do školy, je to něco u čeho dokážu zapomenout