close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Lidé se zastavují na ulici, smějí se a povídají si

22. března 2012 v 21:36 | Allis |  Místo pro vypsání..
Tak s tím jarem jsme to všichni dokázali, můj přivítávací víkend měl nejspíš úspěch a jaro od nás neodešlo, tak snad nebudu muset litovat svých slov
víte, co k tomu všemu říct, ano zase jsem se vrátila k té kouřící slečně sedící s láhví na dece protože tohle je ta životní představa, toho míru a klidu okolo nás, přemýšlecího strachu a naděje která nekončí ale ani ji nejde nikde potkat
měla jsem v sobě potřebu tento víkend udělat to co jsem udělala, protože minulý rok jsem to udělala taky na narozeniny a probudili jsem se spolu a já v sobě měla pořád nutkání dát tomu tu třešničku a říct si o rok později už to bude naposled.
A tak jsem se ráno probudila, potichu se oblékla a odešla jsem, a když jsem ho další den potkala choval se tak jako před rokem. Potom jsem zjistila že v tuto životní dobu pro nás není vhodný čas a nejsme si souzeni spolu teď činit cokoliv. ráda bych se na něho dívala a objímala ho...ale je to člověk, který po mém boku nikdy neusedne.
A pak jsem to vlastně zjistila, jak hrozně důležité se to pro vás stane a jakou drogou to dokáže být, když jednou poznáte jaké to je být milován, ten úsměv vidět každý den a mít najednou možnost kdy se vám zachce se vedle někoho probudit a nebo usínat. Mám strach, že je to ta největší droga, která pro mě může existovat a se kterou jsem se mohla setkat. A ať mi život a já odpustí, že na všechno zlato v mém životě musím přicházet tou nejhorší cestou.
Chtěla bych si dát život do pořádku a říkat si užívej dne. Začínám si zvykat na okolní věci ale pořád mě čeká hrozně těžká věc, a já už teď vím že to prostě nezvládnu. Bojím se tak hrozně moc, vím že mi v tomhle nic nepomůže protože ten domov byl nejdůležitější.
Nikdo se nevšimne úspěchů, snahy ani ničeho na co se snažím upozorňovat aby ze mě mohli mít aspoň nějakou radost, pořád je to jen jeden velký křik a nepochopení a ničení celé naděje a vytváření jen dalšího strachu. Mám strach že nic nestihnu, že mě to všechno zabije.
A víte jak bych to chtěla....jak hrozně moc bych si přáala aby to bylo hezké
aby někdo dokázal ocenit všechno o co se tak tvrdě snažím, aby sem se dokázala naučit všechno tak jak po mě chcou, aby se mi přestalo chvět celé tělo a hlas když kolem mě prochází, abych si tam přijela pro všechno co chci, abych mohla začít zahradničit a měla na všechno čas.
Nemám ani korunu, nemám ani čas, nemám ani podporu a jestli něco hezkého je tak je to láska, a jsem ráda že sem aspoň dokázala uznat tohle jako něco šťastného
mám strach že až se tomu všemu vzepřu, tak to bude ještě daleko horší...
ale všechno jsou kecy oproti tomu, jaké loučení mě čeká, pronásleduje mě to dnem i nocí a nejde to zastavit, dokážu sedět hodinu a dívat se do zdi jen s tím že si vybavuju každé zakoutí toho domu a každé místo, které pro mě znamená tak moc a snažím se smířit s tím že už na ta místa nebudu moct nikdy vstoupit.
Chtěla bych aby to šlo, aby to opravdu šlo jen tak...sbalit si ten batoh a odjet. Nenávidím svůj život...abych to upřesnila teď momentálně ho nenávidím. Můj největší mužsky vzor v mojí rodině mě totiž dostává těžce hloub a hloub.
Jdu zjistit jestli Mike v zoufalých manželkách fakt umře a jestli ty dopisy co jsem napsala před rokem mají ještě pravdivý podtext.
a tohle jsem vám hrozně chtěla připomenout
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me