Je to takové období kdy se utváří a utřiďují životní myšlenky teď, kdy si prostě vytvářím pohled na všechny ty šílené situace a říkám si kudy kam aby to bylo všechno v pořádku.
Opravdu platí rčení sejde z očí sejde z mysli ale člověk nemá nikdy tu jistotu toho že sejde z očí.
A taky samozřejmě nejvíc z toho záleží kde člověk žije, jaké tam má možnosti a to potom rozvíjí celý jeho život i jeho samotného.
Je přeci samozřejmé, že ve velkém městě se každý den člověk nepotkává s těmi samými lidmi a na jednom náměstí, má tisíce možností a kulturního vyžití, které my tady nemáme.
Máme tady jedno letní hlavní centrální místo, a v zimě asi čtyři hospody, náhodné potkávání na náměstí nebo v blízkosti našich domovů..a tak zkoušejme se pak odpoutávat od všeho když to máme každý den na očích.
Nejsem fanda velkoměsta, zjistila jsem že už vůbec nejsem fanda pokročujícímu vývoji lidí a života. Nikdy nechci zkončit tak, že budu sedět se svým přítelem v McDonaldu držet se za ruku a jíst něco čemu říkají jídlo, to radši budu chodit po lese i v mínus 15. A když vidím kam to všechno kolem nás spěje, jak si třináctiletí holčičky oblečené do hader za tisíce sedí v mekáči cucají colu a mají před sebou tác s nepřeberným množstvím jídla je mi z toho zle.
Zaplať pánbůh za secondhandy a za klasické restauračky s normálním pivem a českým jídlem.
Proč to dělat všechno komplikovaně když to jde jednoduše.
No je pravdou zase jsem měla možnost na dva dny si srovnávat v té svojí polemizační hlavě co to kolem mě vlastně vůbec je protože sme byli na výletě. Po zvyknutí na velkoměsta bych si dosyta užívala nekonečnou nabídku kulturního vyžití až by mi z toho asi mrdlo.
a Měli sme se fajn, samozřejmě tady nad to psychopatické malé město nic nemá, je to přece jen jeden ze dvou domovů..ale to Brno a celá jižní morava jak jistě víme je pro mě jedno velké kouzlo a vím že tam má pro mě někde místečko které mi drží do budoucna. Jen jsem byla trochu vyděšená z toho, jak se tam vlastně žije. Je to na jednu stranu krásné...ale na druhou stranu strašně smutné. Samozřejmě každý má na výběr svou životní cestu...a to je jediné štěstí. Jen se obávám toho, že je nám pod nos vnucováno víc a víc sraček než toho dobrého. Je jen na nás jak se tomu každý z nás dokáže bránit.
A tak cesta vlakem je dlouhá, která vás nutí přemýšlet.
Jak ty jihomoravské lány se zase ztrácejí v dáli a přitom jsem byla tak blízko domova
Jak i ta která byla z nás nejvíc úplně jinde a nejmladší už bydlí se svým přítelem a má se ke komu vracet domů a má vedle koho usnout
A já zase jen sedím a pozoruju tu krajinu, tu divočinu a zároveň civilizace která nejde potlačit ani vymazat, se vracím zase k nikomu a nikam, zase jen ve strachu, že jakmile vystoupím z vlaku už se na mě hned nahrne nástraha z každé strany, ublížení od všech a hlavně prázdná postel. to že mám tričko od svého souseda je zatím jediný vztah který dokážu s mužem navázat. Kdo ví, kdy vůbec někdo, ke komu bych se vracela domů bude....možná nikdy.
Přemýšlíte nad těmi sny, které se vám kupí v hlavě a mám jen strašný strach, že se nikdy nestanou.
Jen ta nejistota, která je všude okolo a nejde se od ní odpoutat.
To co je v životě už minulostí a přitom bylo tak důležité. Jak to člověka ubíjí vzpomínat na ty šťastné chvíle, které se pak změnily v horor a zůstává to ujištění, vždyť jsem svého prvního přítele opravdu milovala tak proč vlastně.
Pořád mi jen problikává hlavou mít možnost utéct od reality, což se mi díky těmto dvěma dnům opravdu pomohlo.
A pak tak v jednu chvíli vcházíte branou na hrad na nádvoří a po levé straně je nějaký muž otočený zády v úplně stejné mikině, v úplně stejných kalhotech, s úplně stejným postojem, brousí omítku a mě polije horko a je mi na vývrat, mozek mi začně šrotovat asi až po třech minutách se začnu uklidňovat vždyť tady přece nemůže být, nejsem doma...klid...
A takové šílenosti jsou a budou. Byl to tedy poslední školní výlet nejspíše mého života, byl moc fajn, ale nicméně....je tady zase realita a zítřejsí pátek, který mě nejspíš dostane tam kde sem byla celý minulýt týden..
