pfff...nikdy sem si nemyslela, že najdu podobiznu svého života v seriálu sex ve městě, fakt nikdy...ale je to tak a je to děsivě trapné.
Tak milí a drazí, proč si asi myslíte, že sem vlastně neřekla ani slovo od toho zkurveného silvestra. Nebudu se k němu vyjadřovat a do budoucna...nebudu říkat horší už to být nemůže..ono vždycky bude. Chci ten silvestr zapomenout.
Život se od té doby odvíjí v celku stereotypním rytmu. Byla jsem psychologicky rozebrána, ať už se vykašlu na minulost, když mám vedle sebe krásnou budoucnost. Všichni se mnou mluvili jak kdyby měli potřebu mě přetvářet v optimistické stvoření, které si umí užívat každou minutu života...
tak jsem se usmála, řekla, že to zajisté dokážu a pak sem si doma sedla a měla sem v piči.
Každý jsme nějaký a prosím hlavně žádné snahy o to mě měnit.
Tak co k mému vztahu...Jestli někdy jednoho dne zkončí, a my se rozejdeme rozejdu se taky s tou jedinou hospodou, která mě chrání před špatnostmi. Máme totiž veřejný vztah a lidi okolo nikdy nevidí chybu v muži, zvlášť když jsem já jaká jsem. Neříkám, že bude něco končit to ani nechci, jen prostě vůbec ani zdaleka to není jak to má být.
Jsem pořád psychologicky rozebírána, najednou jsou na mě kladeny vysoké nároky, nemáme nikde žádné soukromí a nemáme se spolu ani kde vyspat.
Mě je to pořád vyčítáno, jako bych za to mohla já a přitom to nejhorší co by mohlo kazit náš vztah se snažím vytěsnat ze srdce opět metodou sejde z očí sejde z mysli, která jako fakt funguje. Což mě uklidňuje do budoucna, že když odsud oprvdu někdy odjedu, odjedu v životě i od něho. Jenže můj přítel chce slyšet větu už ho nemiluju.....a já nechci dostávat ultimáta o této větě, já ji možná ani nechci nikdy vyslovit. Přece je pochopitelné, že když sem někdy někoho tak strašně moc milovala jako prvního muže mého života.....nikdy už to nejde doopravdy v srdci zničit..mám nebo nemám o tom pravdu? okolo mě si všichni myslí že to není pravda není až na mé kamarádky (děkuji!)
Na jednu stranu to bolí, neustále připomínání nečeho, co nemám v plánu ještě tak rok zvldánout udělat. A tím že mě tady čeká další léto se to všechno komplikuje.
Je to taková zajímavá definice. Člověk samozřejmě může shledávat výhody když začně vztah po dlouhém přátelství ale velmi težko se hledá ta hranice kdy to teda začne být vztah.
1. Vybrali jsem si to nejhorší období na upevňování vztahu, zimu a předmaturitní období kdy já nemám čas na nic jiného než na učení
2. Nemáme žádné soukromí pro náš vztah a tak jsme furt v hospodě, jelikož je zima a co jiného se dá dělat v zimě když já mám zánět močáku a nemůžu se věnovat žádným zimním radovánkám venku?
3. Už jsem zjistila dávno že jsem žena taková, že musím mít kontrolu alespoň nad 60% věcí a on mi ji chce vzít :D
4. Co mě irituje nejvíce, ať už mě kurva přestane chtít změnit a dá mi na to všechno jen čas
Je samozřejmě vyloučeno, že by se mohla historie opakovat ale víte jak to je, člověka něco trápí pak si putuje nočníma podnikama, někoho potká, začně si povídat, city se dostanou tam kam nemají a pak se ráno probudí s pocitem ,že toho člověka niky nemůže nechat odejít.
Je poněkud zábavné sledovat mého krále srdce, jak byl překvapen, jenže mě pak bylo ještě hůř.
Zdají se mi sny o druhém dmově, něco se děje. Jsem nemocná jdu se učit.
Zkurveným vztahům zdar a v pátek PUNK!
A ještě jsem chtěla říct, co kyž jsem to opravdu já, prostě nějáká z tisíce žen, která nedokáže mít vztah a nedokáže si připustit že existují dva lidé. Víte jsem ze svého života zvyklá všechno řešit sama, a mám strach to přestat dělat, předat to břemeno někomu s kým mám vztah protože tohle je moje síla...ženská síla, kterou když ztratím ztratím už všechno. Nejsem prakticky už nic dobrého v jádru ale vždycky jsem se snažila být silná a život člověka vycvičil. Mám strach tohle ztratit a ještě větší strach mám z toho, že neumím mít vztah..zatím tomu vše nasvědčuje:)