O. M. Šokovaná Růže
Už jsem tě vydýchal celou,
i sebe,
až do zamžení skrytých zrcadel.
i sebe,
až do zamžení skrytých zrcadel.
Rozvál jsem hebkou mouku
po povrchu tvém -
v oblaku lunném se mi všecka strácíš…
po povrchu tvém -
v oblaku lunném se mi všecka strácíš…
Však z vnitřku růže
do tváře stoupá nach.
do tváře stoupá nach.
Znepřítomněn
účastí tak přílišnou
přeschlého toužení v praskotu tvých vlasů,
zbylými doteky pátrám
po svém bytí.
účastí tak přílišnou
přeschlého toužení v praskotu tvých vlasů,
zbylými doteky pátrám
po svém bytí.
Ležíme, zavražděni krásně,
s čepelí v hrdle, a jílce se ještě chvějí
strachem z odhalení
té druhé nahosti
sloupnutých broskví, oloupaných lip
a zedraného nitra,
jež zvolna přichází k sobě
s tlumenými výbuchy krve
v sopečném tichu.
s čepelí v hrdle, a jílce se ještě chvějí
strachem z odhalení
té druhé nahosti
sloupnutých broskví, oloupaných lip
a zedraného nitra,
jež zvolna přichází k sobě
s tlumenými výbuchy krve
v sopečném tichu.
Ó Pompeje!
Ó Herkuláneum! -
Ó Herkuláneum! -
Kdo nás najde?
A najde -li, tedy jaké?
______________________________________________________________________________
Není nic šílenějšího, děsivějšího, vášnivějšího a srdcervourcího než tahle báseň ze které mi už asi čtvrt roku běhá mráz po zádech
ani nevím proč ani nevím jak ale jednou jsem si ji přečetla v hodině literatury a zbylých 20minut sem od ní nemohla odtrhnout oči a ani dech je to něco tak strašidelného...že jsem z toho unešena