close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Remember on that day, when love started to be something and you can lie to yourself that since that time is everything better

17. května 2013 v 15:23 | Allis |  Místo pro vypsání..
Dobré páteční odpoledne, navrhuji dát si dneska takový nostalgický článek o životních etapácha hlavně o tom, že to životní čekání má někdy smysl. Jo? Hlavně, že někdy člověk dojde do ironického a absurdního bodu života, ze sekundy na sekundu a tak chci tady tomu blogu, udělat vzpomínkový článek. Byl několikrát svědkem mého hysterického zhroucení plného pláče při psaní článků a taky naopak...
Psal se rok 2008, kdy se tady v říjnu objevil první článek. Tehdy ještě postrádal jakýkoliv smysl a jakoukoliv pointu, jak článek, tak taky blok. Ta dětská krásná najivita člověka udržovala ve vysněném světě krásných celebrit a toť vše. A tak každý dospíváme a já samozřejmě dospěla a to kurevsky dost i vedle tady tohoto blogu.
25. prosince 2008 se tady objevila jakási první zmínka, o něčem, o někom. O někom:) o chlapci, který mi sebral poslední rok na základce. Láska k němu ze mě udělala psychopatku a vytvořila sem si k němu snad nejsilnější platonickou lásku bez ničeho jen z pohledů. A tak se blog obrátil směrem takovým, že se stal cílem mých pocitů, strastí a neštěstí.
V listopadu 29. v 23:06 už bylo všeho dost. Nekonečných psaných pocitů a popisování toho, co se stalo a nestalo. Protože se stal jeden člověk a to měnilo naprosto všechno. Smály sme se s holkama tomu, že od té největší lásky mě dostal právě on..a byl to samozřejmě král srdce. Ten né že mi vzal jeden rok života ale bude se to za chvíli datovat rovnou na 4 a stále to ještě nekončí:)
Návrat ale přišel rychle, v lednu sem se tu opět objevila a nebylo to překvapení. Ty pocity, myšlenky a hlavně ta láska nemohla zůstat jen uvnitř mě jinak bych praskla. A tak se to rozjelo a my dnes píšeme rok 2013, za chvíli jdu k maturitě a po boku tohoto blogu sem dospěla, vyzrála, začala realisticky pohlížet na život a hlavně se uvědomila v tom, že sem jen jedna velká snůžka keců, kdy v lednu řeknu že ho opustím, v únoru s ním zase jdu kamkoliv, a jak ste si jitě sami všimli, tak takovým stylem to funguje neustále. Mezitím do toho vkročí nějaký vztah, s pokusem začít žít normální život, který stejně selže. Můžu za to já, král srdce a můj pohled na věc.
Prostě je to strašně šílené na to všechno vzpomínat, jak nechávám svůj život vláčet dobrovolně jednou velkou sračkou. A pořád z ní dobrovolně nechci odejít. Sedím tady a říkám si, bude léto, v létě mám být zadaná? Léta jsou naše? No víte jak se to říká, v tomto městě jsem jednoho dne zaparkovala své auto a postupně zjišťuju že na parkovišti už není nadále místo a je třeba jednoho dne to tady zavřít a odejít.
Důvod proč vůbec tohle celé nostalgické blogové vzpomínání je, je jen jeden. Po té mojí největší lásce z deváte třídy, sem chtěla vždycky jen jedno, aby prostě řekl, že toho lituje, že se mnou nikdy nebyl a to je vše. A to on řekl, tak já spokojeně žila svůj život a stím, že jsme to všechno vyřešili. Pak jsem tak jednoho dne šla domů po chodníku, slyším jak volá moje jméno otočila jsem se, ubalil si ode mě cígo protože já těm vyznamným mužům neumím říkat ne i když nemám...a tak sme si povídali..pak sme se spolu spojili znovu a dostali se zase k těm věcem dávným.
Strašně mě trápí, že ten člověk není šťastný, že nenašel to co celou dobu hledal. Prošel tolika sračkama jako málo z nás, a mohl si za ně sám. Nakonec mi napsal, že kdyby mě mohl požádat o ruku, tak by to klidně udělal, protože tenkrát udělal chybu kterou si stále vyčítá..
A já tak seděla, vzpoměla sem si na to jak sem se kvůli němu chtěla zabít, kvůli tomu, že mě nebude nikdy milovat. Že mám pořád v šuplíku jeho slupku od pomeranče co kdysi zahodil na chodbě cestou z oběda(protože ta láska prostě byla víc než fanatická) a vžila jsem se do toho mého 15ti letého já, které žilo jen pro něho a pro každý pohled umíralo. A pak přijde a řekne promysli si to, chtěl bych s tebou být, ale příijmu jakokouliv odpověď... tak po 4 letech to je moc fajn..
tak potom si říkám tak jemu to trvalo 4 roky, a mě to samozřejmě hnulo se srdcem ale nevím jestli si můžu dovolit vejít ještě do větších sraček než na které sem si už zadělala.
Třeba král mého srdce, vzhledem k tomu, že je složitější, si tohle taky někdy řekne, tak za 20 let dejme tomu....kdo ví..
Ach jo, takhle to pak celé tady dopadá okolo.
A já cítím takovou zvláštní věc, která mě nakopává jit dál. Že na to usadit se, má člověk ještě spousta času. A já ty muže ještě nemůžu jen tak nechat odejít všechny. A hlavně tady už žádní nejsou, a ten svět nám otevře brány a mě nebaví být poslušná přítelkyně, ještě na to mám trochu času ne? dva tři roky?
Prostě sem prase, a pán král srdce mi zničil um mít vztah. A tak já si říkám, až to příjde, tak to prostě půjde. A já teď stále nevím co chci....jakobych byla opravdu duší někde v 15ti. Jenže vtipné na tom bylo to, že tenkrát sem věděla co chci, teď jen vím, že si chci dělat to co se mi zachce. Protože zamysleme se nad tím takhle, žiju někdě v nejmenovaném městě, málem městě, a neznám nic jiného než je tady...a tady se usazovat nechci, pokud to nebude s králem mého srdce.
Tak pokračujeme dále, uvidíme v čem mě bude blog pronásledovat dál.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me