close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Při spánku, kdy je život tak moc otevřený

13. listopadu 2013 v 20:28 | Allis |  Místo pro vypsání..
Vynechám takové ty listopadové kecy jakože ráno už fakt mrzne, jsou dva stupně a já to nezvládám, že teda zase přišla zima blaaablaaaaaa
V neděli jsem se cítila strašně sklíčene, v pondělí jsem to odhalila, že to zase přišlo, ten pocit toho, že ten život nikam nevede, že ho teď nic nenaplňuje, a neděje se nic co by v budoucnu mělo dostat nějaký rozkvět. Problémy a hlubokomyšlenkářské pocity nad životem co nemá směr nebaví poslouchat nikoho z mých blízkých a tak to zase přišlo. Existenciální krize. Která v úterý skutečně ohromně nezáhadně odstartovala i fyzickou nemoc.
Tak nevím, to počasí mě strašně ubíjí, ta zima mi zalézá až tam kam snad ani nemůže a já strašně cítím, že tuhle letošní zimu fakt nezvládnu. Bez toho slunce je to jako kdyby mě někdo zavřel do rakve.
A tak bezmezně přemýšlím co teda vlastně chci, v lásce, v životě, čeho chci dosáhnout a jak to celé udělat. Samozřejmě to co chci v životě vím a mám rozhodnuto. Od toho ustupovat nehodlám nikdy i kdybych měla zůstat sama. Jen už je čas začít na tom pracovat a pořád nevím jak to strategicky rozvrhnout aby ta cesta k tomu už směřovala.
Taky jsem vlastně ale přišla na to co chci i v té vztahové lásky sféře. A je to vlastně naprosto snadné, nechápu proč jsem nad tím tak dlouho přemýšlela a proč nervózně seděla na barové stoličce a chtěla proskočit zdí pokaždé co mi ta otázka byla položena. Chci to co nemůžu mít a nikdy to ani mít nebudu. Ať je to mrtvý Jack Kerouac, moje letní pražšká láska a nebo král srdce. Ano to je to to chci, to je to co se nikdy nesplní. Prostě chci někoho, kdo by se o mě staral ve všem, dokázal mi být oporou naprosto kdykoliv, staral by se o mě když bych byla nemocná, mohla bych mu sdělit všechny svoje ukryté bolesti a moct se mu vyplakat na rameni, chtěla bych cítít ta láskyplná objetí a tu lásku, která by byla nekonečná ale z toho všeho vyplývá to, že když už by někdo takový přišel tak chci aby už se mnou zůstal navždy a neodcházel. Chci muže, který se mnou bude cestovat, běhat nocí a smát se jako blázen, zároveň aby byl schopen se mnou brečet při svíčce, která vrhá stíny na stěny pokoje, aby po uměl křičet a mohli bysme hodiny zkoušet kdo koho překřičí. Někdo kdo bude mít uměleckou duši a sílu pochopit tu rozlehlou duši v mém nitru, to proč jsem taková. Aby se mnou ležel v posteli a povídal si do rána o tom proč je svět, co je láska, k čemu jsou lidi a co se nám dostane díky naší existenci. A chtěla bych to, co všechno odmítám, chtěla bych to umět prožívat ale nedokážu to s níkým o kom nebudu vědět, že se mnou už zůstane.A to je ta celá šifra všeho, naprosto logická šifra.
Trochu ironicky je to situace, kdy si člověk řekne, jak můžu vědět, že tenhle muž už se mnou zůstane, a asi proto sem je vždycky od sebe odehnala jelikož jsem cítila, že tento to nebude. Nevím jestli někdy budu cítít uvnitř sebe to, že tohle je on a nebo nebudu. Jen už nechci aby o mě někdo říkal, že nevím co chci. Chci tohle a každičký detail tohohle. To je to co chci. A vím, že je kurevsky těžké to najít, možná i nemožné. Trochu mě uklidňuje že tak z poloviny někdo takový je, ale to že někdy zůstane se mnou navždy je nemožné.
A jediný člověk, kterému jsem kdy otevřela všechno co ve mě bylo a je, si s tím teď může už jen do nekonečná zahrávat. A tak vlastně ano učím se ze svých chyb, jelikož teď už se neotvírám nikomu.
A je na čase to zase všechno zavřít co říkáte, uzavřít bolest druhého domova, zapomenout na to, že v tomhle městě je někdo komu když zavolám příjde a ublíží mi, že neexistuje nikdo komu bych se teď měla zpovídat za své činy a chovat se nějak jen kvůli tomu, že sme se do sebe zamilovali. Zapomenout na pocity a zavřít to všechno. Do té doby dokud nepříjde někdo, kdo bude tím co chci.
Psychické zdraví vede k tomu fyzickému, a já se nemám ráda nemocná. Musím zase posbírat ty síly z těch pičovinek všech ze kterých jde a postavit se na nohy, zapomenout a zase na chvíli někde hluboko ukrýt ty bolestivé vzpomínky, okamžiky,lásky,vztyčit hlavu a najít cíl, za kterým ten svůj život povedu. A nebudu se deptat počasím ani to počasí mě nepřivede do útrap, a celou tu zimu zvládnu taky!
Již nadále není nic, co by mělo smysl k trápení, sebeubližování vlastnímu nitru a není nic co by jakkoliv mohlo útočit na mé city jelikož jsem obrněná uzavřenou bránou pocitů!

Strašně dávno jsem řekla, že si ji nechám zahrát na pohřbu a už strášně dávno sem ho začala zbožňovat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me