nejdřív sem chtěla napsat, že nepíšu nic proto, že mi to přijde všechno strašně bezvýznamné a nijak neduležité, nic extrémního není a prostě psát o tom jak mě kdo unavuje už zase unavuje mě
nepřišla mi důležitá ani moje bezstarostnost vůči tomu, že se zase s králem srdce líbáme kde chcem a je mi to úplně jedno...radši
ani to, že si dělám co chci i když bych neměla
ani to, že lžu a hraju hry, dělají to stejně všichni
Jenomže asi před 15 minutama už se tak cítít nemůžu, že se všechno děje tak nějak bez nějakých zajímavých sletů okolností a že je to bezvýznamné
Přestalo to být bezvýznamné v jedne zásádní sekundě, kdy jsem přišla do toho obývacího pokoje a oni mi oznámili co mi oznámili. Právě naopak tohle celé podtrhuje to co se všechno stalo, všechno kurevstvo, všechno zlo, všechna bolest, dostalo to třešničku na dortu a veškeré smiřování, které jsem se kdy snažila dokázat je oproti tady tomu co příjde teď totální hovno. Teď už mi totiž ten život bere opravdu to poslední, jediné, láskyplné co tady bylo aby mě mohlo na srdci zahřát. a tohle vážení bude teprve konec naprosto všemu a to doslova a ve všem. tady z toho totiž žádná cesta ke smíření nevede, jenom bolest, strach, bezmoc, trápení a kompenzace bolestí bolestí další.
přišel čas ten jehorší, podívat ne requiem za sen, který jsem dlouho neviděla. pořád jsem čekala až mi bude nejhůř..a teď už vím že mi hůř být nemůže.