Mlha pokryla všechny stromy okolo a kouř z cigarety z toho dělá ještě větší mlhu, stromy se mezi tím prodírají a to slunce se zase ztratilo, je to svoboda bez pravidel, která snad jako jediná má nějaký smysl.
Pořád si zpívám v duchu we could be heroes a should be lovers z moulin rouge a říkám si co se zase děje. Přemýšlela jsem nad podstatou toho štěstí, které bych tak teď asi měla cítit nebo v něm žít. A pořád na to nemůžu přijít a ono přece hra nemůže být žádné štěstí. Taková silná láska, která končí buď a nebo, není mezi ní žádné ale a přitom je jenom to ale, vlastně není žádné vítězství nebo štěstí ale spíš jen neustálý strach. Kdy se jednou všechno vyhoupne tak vysoko, tak že bych dokázala dosáhnout na duhu a tancovat po ní a říkat to je ale štěstí. V každé druhé sekundě mě ale napadne co když najednou spadnu? Ten pád bude přece bolet.
Jo je to spíš nekonečný strach a užírání se v děsu. Kdy zase příjde a řekne končíme, nebo kdy příjde s někým jiným a bude si myslet, že to zase všechno zvládnu. Nekonečně silná emoce, která se promítá jen do strachu. Pak mě napadne, třeba je to mnou, že s tím nedokážu bojovat, že nejsem silná abych se toho všeho vzdala a odpoutala se od toho, aby mě to pořád nepronásledovalo kudy chodím.
Jenomže přece....kolik věcí se stalo, kolik odporných slzy prolitých věcí se stalo a já jsem se nějakým stylem zvedla a šla, s tím, že to bolí ale nebude to řešit nekonečný pláč a věta už takhle nemůžu dál žít. Tohle všechno se pak muselo vtlačit do jedné věci, při které už prostě nedokážu vstanout a říct si, konec těm trápením teď dokážu zvládnout i tohle.
Tak jako, že bych vstanula a řekla, že od něho odejdu a nebudu se tím muset už nadále trápit. Nevím jak to mám říct ale vidím to jako nějaký velký výpis všech bolestí, které jsem zvládla a natlačila je do té lásky k němu, která mi to vždycky pomohla vyřešit a kdybych teď najednou ji neměla...tak bych musela všechny ty bolesti a to trápení schované do té lásky chvilkového štěstí vzít, vrátit je do toho místa v srdci, odkud jsem je vzala aby nebolely a pak jako co....
A proto mám strach, že je to jen nějaká věta, která mě uklidňuje, když říkám, že bez něho by mi bylo hůř než s ním. Jenomže já prostě nedokážu, nedokážu si ze života vymazat tu lásku k němu, nedokážu proti ní bojovat, nedokážu se ji dobrovolně vzdát. Je to prakticky to jediné co mi zbylo po těch 4 posledních letech života, kdy mi bylo všechno jenom bráno. Brečelo se, řvalo, hroutilo. On k tomu samozřejmě přidal ale zároveň to byl pak on ten poslední, který ty slzy zastavil.
Já kvůli němu teď nebrečím, jen žiju v tom strachu, kvůli té obrovské lásce. V tom strachu, že odsud nedokážu odjet a nechat ho tady, že třeba to udělá on dřív. A já mám každý den chodit s pocitem toho, že mě on má rád, někdo koho miluju, někdo s kým sem prošla kurevsky trnitou láskou, nemůžu s ním zažívat normální věci plné lásky protože sme se to nikdy nenaučili. Protože on se bojí, ja taky toho jaký někdy je. A co když těsně předtím, kdy zjistíme, že už nadále to nebude a jeden z nás odjede, si řekneme poďme to zkusit, proč jsme to neudělali dávno a už bude ale na všechno pozdě.
Když ho vidím v dálce, je to jakoby se ve mě probudila ta 15ti letá dívka, co dostane třes do kolen ze zamilování a strachu bože vidím ho a miluju ho.
Je to psychopatické štěstí v neštěstí....ale já mám opravdu strach, že ten kolotoč nikdy neskončí. Ja ho nebudu už nikdy do ničeho nutit ale chci mu jen naznačit, že jestli mě má rád, nemusí ze sebe pořád dělat hrdinu ale může mi to dát i trochu najevo.....protože vždycky to jinak vedlo k záhubě, když dělal, že ho nezajímá celý svět.
A tak by mě taky zajímalo, jestli jsem otrokem téhle lásky, jen kvůli tomu, že sem slaboch, co se nedokáže postavit citům a nebo proto, že to má nějaké opodstatnění.
