no co mám k tomu říct, začalo pršet ale nějakým zázrakem jsem tento víkend vyřešila aspoň to co mě málem zabilo
musím vám asi říct tu nechutnou psychopatičnost
tak prostě po tom minulém víkendu sem měla pocit, jak jsem již zmiňovala, že se mi nechce žít
jen kvůli celkem nepodstatnému nesmyslu a to, že jsem se chovala nepřiměřeně, zle a chtěla sem si divnýma činama dokázat, že přeci nejsme jen dva co se večer potkají v hospodě u stolu
no podle všeho teda jsme, a tak mi bylo strašně, proč se chovám jak piča a tak no
v pátek sem tam přišla opět na to místo činu, byl mi položen dotaz my máme mezi sebou nějaký problém? nevím co mě mělo nadchnout dřív, to že se zeptal na takovou věc, která ho nikdy nezajímala a nebo to, že sem ten problém opravdu způsobila
a já sem celý týden žila v tom, že mě zase opustí, a co jako budu dělat, co když někde z poza rohu vyjde s nějakou jinou holkou, jak to dokážu přežít ( protože když on opouští, opouští jako že fakt, ne jak já dycky na týden ) a pak si sednu k tomu stolu a řeknu no já nevím máme problém? on mi položí to samé a já řeknu tak asi ne a on no tak je to v pohodě ne
a pak já v duchu ale samozřejmě miláčku, a zase jo sledujme tu komedii - život je zase krásný, zase má smysl miluju ho a můžu jít klidně spát
padam pa dam
no pak příjdou zase ty narozeniny, kdy mu řekno všechno nejlpší až ráno, jako každý rok kromě toho minulého a nevím nechce se mi nad tím už asi přemýšlet jak trapná jsem
no a musím to už prostě asi říct, protože mě to strašně svírá
musíme ovšem vzít v podtaz jednu skutečnost a to hlavně takovou, za jakým účelem tento blog vznikl a co se tady řešilo celý jeden rok mého života
ta šílená platonická láska, která ze mě udělala blázna a pak najednou z mého života nějak vyprchala kvůli králi srdce
tak ten muž ( pokud ho už můžu nazývat mužem nevím teda no )
najednou to prostě přišlo všechno a já úplně nevím kam to mám dát nebo co s tím mám jako dělat
je to asi už bez dvou měsíců rok, co jsem s ním naposled mluvila a co jsem ho viděla, pak musel odejít ( nevím jak to mám říct něžněji tu krutou pravdu toho kde je a proč tam je ) ale on byl ten typ co často jezdíval pryč protože často porušoval zákon a tak pak vždycky musel odejít no a teď odešel jakože už oficiálně že jo, protože dovršil určitý věk tak musel
a já sem byla ten minulý týden tak ztracená a vyděšená, že na mě přišel ten moment, kdy sem si strašně začla přát aby se mi nějak vrátil zpátky do života, že je to taková ta součástka co mi chybí, tak nějak tady vždycky byl a nebo mě při nejlepším žádal o ruku že jo, a já né že bych si ho chtěla brát nebo s ním žít, jen prostě se s ním asi zasmát a vědět, že on dokázal pochopit co ta láska k němu pro mě kdysi znamenala a že si mě za to strašně váží, že jsem tak silný cit k němu kdy cítila
a to mi asi tak strašně chybí a strašně mě vždycky hřálo na srdci když mi říkal, jakou chybu tenkrát udělal
já samozřejmě když jsem zjistila, že odešel zase, tak sem měla v plánu akci návštěvy a jedu tam a bla bla ale pak mi všichni řekli, co tím jako dokážu a nebo tím chci způsobit
tak sem si uvědomila, že je to jen sobecký postoj k tomu abych ho já viděla a jeho tím akorát tak možná dojebala
ale pořád se mi o něm zdá, jak se na mě směje, měl narozeniny a naprosto paradoxně si říkám o tom období, kdy sem ho milovala, že bylo tak jednodušší i když jsem se chtěla zabít snad 2krát
ale pořád to bylo tak hezké něčím, víc než je teď, protože on to prostě dokázal ocenit, a i když se mnou byl jen kamarád já sem byla šťastná, protože mě měl rád a smáli sme se spolu a byl nervózní z toho když jsem se zmínila o tom koho sem potom začla milovat krále srdce myslím
tak ať už prostě zase přijede, je to dlouhá doba, chybí mi, strašně sem z toho smutná, pořád sním o tom jak najednou se někde ukáže, chodím parkem sleduju všechny co jsou mu podobní, s tím, že to někdy bude on, a já ho budu moct obejmout
kdyby se to všechno neposralo v našich životech možná sme se mohli navzájem zachránit od všeho co nás teď ve finále zničilo a dojebalo
a to je právě to, co mi nedá spát, co by kdyby
já nevím čím to je ale proč se vždycky tak strašně na nějakého muže upnu, že přestanu vnímat okolní svět, tenkrát to bylo jiné, tenkrát sem měla druhý domov, obě dvě babičky v pořádku, nerozpadající se rodinu, byt nebyl na prodej, byla jistota aspoň něčeho v něčem ale teď už bez krále srdce neudělám ani krok aniž bych nepomyslela na tu nejistotu, kterou způsobuje on a všechno okolo
pak on na chvíli mi dá jistotu když se mnou usne v náručí, že ho mám, že můžu být na chvíli klidná, pak se to spláchne pivem, zase se něco posere a začarovaný kolotoč je na světě
ta prázdnota stále neodchází, ale aspoň si můžu v klidu lehnout, že ode mě nikam neodchází on, ale ani neví jak moc bych ráda odešla já za štěstím, které bude aspoň trochu jisté