Všechno jsme přežili, všichni jsme se vrátili a zase můžeme jen vzpomínat na chvíle, kdy jsme byli všichni šťastní. Za celý ten víkend tam proběhly snad všechny situace, které se mi v lásce mohly stát ale i tak snad žijeme v pořádku.
Pátek byl plný piva a bečky a zpěvu, a pocitu, že jsem se cítila jako v 16ti letech. Ignorace zas ohromně čááu a nic, všechny žeru tebe si nevšímám. Zlom přišel kolem 12h prý tak pojď si ke mě sednout a já jééééžiš konečně...no jak malá piča. Pokračovalo to chlastem, spaním na zemi v pokoji v 8 lidech a poďme s tím sexem do toho přede všema spícíma, jsme prasáci. Sobotní ráno bylo klasicky plné slivovice, která řetízkovala, slunce, hudby, ohně, smíchu, rodinné atmosféry a štěstí. Prostě rodina, přátelsví, sourozenecká láska, cigarety, pivo pivo pivo panák. Pak ohromná láska odpoledne ve 2 v posteli že miláčku bla bla bla, no štěstí veřejný sex s otevřeným oknem podruhé, šak proč ne prostě.
Párty jela, byla jsem strašně šťastná, že jsem byla mezi lidma, kterýma jsem byla, byli to samozřejmě zase všechno jen chlapi ale bylo to dokonalé a plné smíchu. Spát jsem šla v 10h večer ve stavu jako ve 4h ráno ve svojí životní hospodě na baru. Ovšem nečekaně ve 2h ráno vstáváme máme sušku, a tak pivo no kalba do půl 6 do rána kdy se postupně budil celý barák a svítání no doprdele, to sem to vzdala. Při zastání své kamarádky, která mě posléze poslala doprdele, sme se my dva s králem srdce po dlouhé době dostali do konfliktu, kdy sme si na sebe aji křikli, on sprostě a co 2 minuty opakoval ale já ji mám rád a už ji nikdy nechci vidět. Já sem si poplakala a alelujá. Ale bylo to kurevsky děsivé.
Po dlouhé době jsem byla někde, kde mi nikdo nevadil, kde sem měla všechny ráda a oni mě, našla se nová přátelství, nová porozumění životním osudům, ujištění, že my se nikdy nevezmem. Nebyl tam nikdo kdo by mě šikanoval, za to koho miluju, právě naopak se mě jeho kamarádi zastávali a mě říkali, že ke mě chovají obrovský obdiv, že dokážu milovat někoho, komu dělá problém na veřejnosti ke mě probudit city. Jo jsme tam kde sme, a zvyk je zvyk.
To, že jsme v neděli jeli všichni na šrot posrejovaným autem zpátky rovnou do hospody a pili zase znovu...to už radši nezmiňovat....znáte ten pocit rozpustit něco, co celý víkend utvářelo něco nepředstavitelně krásného. Nejde to.
taky to, že až dneska se cítím normálně a zapojila jsem anglický mozek..nejspíš nemusím zmiňovat.
Abstinenci zdar a mojí nešťastné lásce pro kterou už za chvíli umřu asi taky.
Bylo to dokonalé..bylo to opět jako vždy tam nezapomenutelné. Nechť přátelství nikdy nekončí.
Žádnou písničku víkendu nemáme, máme jen lahváč zlomený chlebem, spícího gandalfa, a neznámé ptáčky při svitání.
Dále svízelné lidské osudy a lidi, co mi říkají, už by si měla odjet. A já strašně chci, protože už nemůžu. Jak sem říkala, štěstí předchází neštěstí..a tahle láska je jen drobek štěstí schovaný v obrovském neštěstí. A to neštěstí už nedokážu zvládat. A proto mi ten šťastný víkend i dokázal ukázat, jak nešťastná moje budoucnost s ním bude..a že vlastně nikdy žádná nebude.
Je zvláštní, že ten člověk ani po tolika letech se nedokáže ani na setinu zamyslet nad tím, co mu říkají jeho kamarádi..a to je to, že by si měl uvědomit..kdo ho miluje. A on jenom řekne šak ja jí mám rád..neřešme to a otevře si lahváče.
už z toho jako asi ani nemám sílu mít deprese, jsem s úsměvem na rtech za to štěstí...ale přeci jen....Amy tys věděla že..