Při tom ranním pochodu bytem, mě začal sužovat nezatavitelný pocit smutku a návaly nešťastného pocitu z toho všeho okolo. Vždyť je to samozřejmě tak, štěstí zásadně střídá neštěstí. Možná to není ani tak neštěstí, než uvědomění reality, která se nezastavitelně blíží. Postupně balím svůj celý život do krabic, rozmontovávám části nábytku a při nehorším..vyhazuju vzpomínky svého života, na které už na tom novém místě bydlení, prostě není místo. Když jsem jako ohromně silný chlap rozmontovávala svoji postel, trochu jsem se hystericky zhroutila. A potom mi vlastně došlo, že když mě ráno přepadl ten pocit zoufalství, bylo to naposled, co jsem vstanula z mojí postele, ve svém bytě. Teď spím v poloprázdném bytě na zemi na matračce a pořád si představuju tu hrůzu zvykání, které mě čeká.
Hrozně se snažím bojovat s tím, abych nepropadla naprosto nezastavitelnému pláči a nenechala se pohltit tím depresivním pocitem všeho okolo. Bohužel ale nejsem člověk, co se tomuto dokáže ubránit, jelikož, nechtěně, všechno vnímám daleko hůř. A to nemluvě jen o celém tom stěhováním ale taky přátelství a o celé té mojí beznadějné lásce.
Minulý týden, který v sobě skrýval naprosto harmonicky a milostný vztah, mě děsil hlavně kvůli tomu, že to zase skončí. Tak jsme vlastně navázali vztah, vždy když jsem spolu sami, že se k sobě chováme tak jako nikdy předtím, Sedíme spolu pod dekou, večeříme spolu, bavíme se o sportu i když o tom nic nevím, večer se díváme na film a ráno se objímáme a je nám krásně. To sem tam střídá opilecká žárlivost a klasická hra na veřejnosti my nejsme nic víc, než jen to co jsou ostatní. Potom ale zase udělá to svoje klasické gesto, sem svobodný a je to zase všechno nejisté, já se zase utrvzuju v tom, jak se na něm v ničem nemůžu spolehnout a že je mu to vlastně všechno jedno. Chce se jen ožírat a dělat, že je naprosto free.
Je to klasický životní styl posledních dnů, kdy se vše střídá jak na lanové dráze, jednou je člověk štěstím na úplné výši a z toho se obratí hlavou dolů a nejradši by se z toho všeho poblil. Já jsem se poslední týdny nezastavila v ničem, ať už to bylo učení nebo balení a nebo přemýšlení nad tím, co jako budeme dál dělat.
Já samozřejmě potom vždycky v těchto přemýšlecích dnech, vezmu lahváče a jdu někam doprdele. Tak sem šla na svoji zahrádku, popovídat si za rajčatama do skleníku a přemýšlet o tom co mám a nemám..že vlastně nikdy nemám to co nejvíc potřebuju. Jsem krůček před naprosto hystrerickým zhroucením, které vůbec nevím jak mám zastavit protože vím, že stejně dřív nebo později přijde.
Nehledně na to, že opět když člověk potřebuje mít kamarády, tak je zase nemá, ale říkám si, lepší teď nemít nic, než vidět jak ignorantské reakce na to všechno okolo mě jsou. Ale však jo, já tady pro vás budu vždycky, to už snad mají i vytetované jak jistí si tím jsou. Škoda, že mě tu jistotu ještě nikdo pořádně neukázal. Já vím, v těchto případech se říká, proč se trápit, když jiní se netrápí. ale jak říkám, bohužel mé reakce jsou citlivě přehnanější.
Nemám ani čas chodit na pivo, je to pořád samá angličtina zkoušky přichází, přijímačky taky přicházejí a tady se mi zase v hlavě vytváří další krize, která už je ale na 100% buď a nebo. kdybych se tam dostala, znamená to, zůstat tady, v tom všem, s nima všema...a hlavně s ním. Což já vůbec nevím, jestli ještě chci, to nekonečné trápení a strach a nejistota. Ale při představě, že bych se měla teda konečně sbalit, odjet a nechat ho tady, mi je úplně zle. Je tím jasné, že by to znamenalo konec..a to už nadobro. Protože kdybych se jednou odsud zpakovala, už se tady nemůžu vrátit zpátky, dopadlo by to tak, jak to je teď. A upřímně, šťastný život si představuju jinak.
Tak strašně mi někdy chybí pocit toho, že si mě někdo váží, že na mě někomu zaléži, tak strašně mi chybí vědět, že si mě váži on a aby mě přestal ponižovat. Vzpomínám si jaká jsem byla, v jiných vztazích, naprosto jiná, dokázala jsem být...asi prostě jednoduše silná.
Jedna pesimistická myšlenka v hlavě stíhá tu druhou a je to strašně bolestivé. Je strašně odporné čekat celý den na to, jestli vám kamarádka, pro kterou tady jste každý den a každou minutu aspoň napíše, jak se máš? A je nehorázně těžké soustředit se na něco jiného, než na to jestli mi zazvoní telefon a ozve se tam on. Držela jsem se strašně dlouho v tom svojem najivním světě, kdy sem se nikam nestěhovala a chlastala sem s ním pivo na břehu řeky a smála se s ním s pocitem, že nic nemusím a zrovna v té chvíli chci prostě zůstat.
Ale sama jsem věděla, že ta realita přijde, a taky jsem moc dobře věděla, že on zase bude idiot, protože tady v tomhle osudu štěstí trvá minimální dobu...tím myslím 2-3 dny. Ale pokud bych si mohla přát aspoň jedno trapné přání, ať je aspoň už 15. června, kdy to všechno už snad bude za mnou, budu se probouzet někde jinde a budu už mít prázdniny. Které možná odbijou poslední měsíce tady tohoto života..tady a s ním.
Aleluja..už k tomu asi dál nemám co říct.