Nic se nezměnilo, od posledního článku bych vše popsala stejnými slovy. Jak smutné! V mojí hlavě ze mě vytvořil takovou štětku, že schválně zkouším jak chlapi reagujou když je zkouší balit cizí ženská, ještě na to mám no......protože sem si začala říkat, když už teda mám tohle celé poslouchat a být za to obviňována, aspoň to budu nevinně zkoušet.
Já vlastně už ani nevím co mám k tomu říct, udělala sem si tento týden zásadně bez něho protože zase pracuju a potřebuju si odpočinout ale místo toho zjišťuju, že už sem naprosto psychicky labilni a vyčerpaná z toho jak mě celý měsíc jenom deptal. Nadával mi a posílal mě do hajzlu. Moje nervy už ani neexistujou, srdce je pošlapané a moje duše už málem uletěla někam, kde ji už nenajdu. Prostě už nemůžu. Jsem naprosto prázdná ohledně pocitů nějaké sebeúcty a nebo toho, že by snad někdo mě mohl ocenit jako člověka..to už mi příjde naprosto absurdní.
Daleko absurdnější mi pak ale příjde ještě spousta dalších věcí. Například to, že v dobách zkázy a neštěstí, které se odehrávaly na začátku měsíce, jsme se já a jeho dobrý kamarád nějak zase sblížili, že mi byl oporou a pomáhal mi si nějakou tu sebeúctu zachovat a řekl mi, že si vždycky přál mít takovou ženu jako jsem já..a já jsem mu potom řekla, že sem si vždycky přála mít takového muže jako je on, veselého, optimistického, vtipného a hlavně hodného. A pak jsme se na sebe tak podívali a od té doby se nějak nemůžeme zbavit toho pocitu, že by to nemělo být opomenuto. Já vím, že si pak možná řeknete, tak a ty se potom divíš, jenomže tohle je jednoduchá rovnice, dávám všechno a vždycky jsem chtěla dávat lásku jenom jednomu člověku a to je král. Dokonce jsem mu napsala dopis, že opravdu nespím s nikým jiným a ani nechci, že on je pro mě jediný muž a ať si to už uvědomí. ( další ponížení ) Jenomže ten člověk tu lásku odmítá, hnusným chováním si mě od sebe odhání a vy se mi dokážete divit, že potom už prostě nemám sílu a moje pocity potřebujou cítít, že je někdo cítí a tak prostě vedle toho člověka chci sedět v hospodě, smát se s ním a prostě být s ním protože vím, že mě má rád a nestydí se za to, a hlavně to dokáže projevit. Já samozřejmě znám sebe a před rokem sem se zařekla, že už v tomhle městě nikdy neublížím dalšímu člověku, a už vůbec ne jemu. Vždycky jsem říkala, že jemu chci schválit přítelkyni protože jestli mu nějaká ublíží tak ji zabiju. Potom by bylo ovšem ironicky k smrti odporné, kdybych to byla zrovna já...
Další absurdnost je ta, že když jsem naposledy spala vedle krále srdce, což bylo asi tak před 5ti dny, zdál se mi sen o jednom muži co ho teď nějak náhodně potkávám. Je strašně sexy a strašně moc krásný a je to muzikant. Měli jsme spolu farmu, měli jsme spolu nádhernou lásku, strašně mě miloval, pořád mě hladil po vlasech a říkal mi lásko..já tě tak strašně moc miluju, dával mi pusu na čelo a byl to můj farmářský manžel a strašně mě ochraňoval..a pak jsem otevřela oči a viděla sem před sebou krále, jak spí. V ten moment se ve mě něco otočilo, že prostě ten sen, to bylo to co chci, to co hledám, jeho sice miluju ale on mi to nikdy nedá. Pak mi proletěla hlavou myšlenka neměla by jsi strávit poslední půl rok před odjezdem s někým..s kým to bude opravdu hezké?
Další absurdní věc, která mě nejdřív rozesmívala ale teď už mě trochu bodá je ta, že všichni mojí bývalí přítelové, když si hned po mě našli nový vztah, tak jim vydržel do teď a jsou šťastní, strašně zamilovaní, jedni už spolu jdou bydlet, druzí spolu rozjiždí podnikatelské plány a ti třetí nevím vlastně ale smějou se. Já jim to přeju samozřejmě, tohle v sobě ještě najit dokážu pro ně vždycky ale příjde mi to strašně smutné.
A já tady mrhám pět let svého mladého života pro člověka, který mi nikdy nedal ani známku naděje v lepší zítřek, ani trochu té pořádné lásky a úcty, když jsem ho před dvěma týdny chtěla pozvat na víno a na dobré sýry, abych mu vynahradila pátek, kdy jsem pracovala za barem, naprosto se na mě vysral, a já jak piča mu volala řekla mu že ho mám ráda, on mi řekl že on mě ne, jela sem jak piča to všechno nakoupit, a když sme se potkali na pivu, ignoroval mě a ani se na mě nepodíval a pak prostě zavolal o půlnoci ožralý že co teda..poníženost nepopsatelná a pocit v srdci nepopsatelně bolestivý, a takhle to je, já se pak ptala kluků co by dělali kdyby je žena pozvala na víno a na hezký romantický večer..vždyť jsem ty odpovědi znala už dopředu.. a takhle prostě probíhá to krásné romantické poslední léto, které jsme měli strávit spolu hezkými večery u vína a ohně a milováním, ony tam jsou ale to co je potom střídá....to bych je radší oželela už..opravdu ano. Moje psychika není nekonečně silná, určitě ne po tom všem. Dyť on ani neměl chvíli pochopení a nějakého soucitu, když mi ona umřela...
Další absurdní věc, ještě jsem mu neřekla kam na konci prosince odjedu a že už se nevrátím. Ví to už všichni protože mě v tom podporujou a mají mě rádí. Ale jemu sem to ještě neřekla. Měla jsem nápad, že mu uvařím večeři na ohni, pozvu ho, naliju mu víno, povečeříme, posedíme u ohně a pak mu to prostě nějakým stylem oznámím, aby pochopil moji snahu posledních měsíců, že mi jde o to, že si to s ním chci naposledy užít a mít se s ním ráda a že pokud spolu máme být i potom tak spolu budem ale pokud se mnou ty hezké chvíle kdy si mě bude vážit sdílet nechce, tak si najdu někoho kdo bude ochoten....a víte co mi řekne...No a co jako, tak si najdi.. tu scenérii už vidím jako namalovanou..
Další totálně trapná aburdní věc je ta, že když mi jeden můj kamarád, se kterým máme už nějakou chvíli hipísáckou lásku ale nikdy jsem kvůli králi srdce tomu nepropadla, mi v nějaké šíleně zmatené konverzaci kdy jsme se bavili o prasetech řekl ženská já tě fakt miluju ale ty si někdy tak šílená....tak se mi normálně zastavil svět....a já si přehrávala moment, kdy mi naposled někdy někdo řekl, že mě miluje...to už je kurva dávno...
Já už vůbec ničemu nerozumím, vůbec nic mi nevychází, všechno co si přeju se mi podlamuje pod nohama..a přitom když si vzpomenu na ty chvíle ve starém bytě, jak sme byli jako spřízněné duše, jak sme se celý večer smáli a pili víno, bez urážek a nadávek a ponižování, sledovali sport a když mi říkal, že si mě opravdu vezme za ženu a že je do mě zamilovaný..kde to je? jakoby to bylo tisíce let zpátky, možná jakoby se to vůbec nestalo, jakoby něco tak krásného ani nebylo, ještě že vím, že si mám každé takové chvíle vážit a ty momenty jsem prožívala naplno, už se opakovat nebudou ale byly to ty nejkrásnější momenty za celou naší éru lásky.
Teď mi tady visí přes židli jeho dres co si tu zapoměl, když jsem opilá tak v něm spím ale jinak jsem silná a dělám že mi nechybí ale říkám si vždyť přece nikdo neví co se děje ve tmě za zavřenými dveřmi no ne?....chtěla bych se něketré ráno probudit bez opuchlých očí od pláče a s pocitem..to je ale krásný den! je mi skvěle...