Říkám si proč ty krásné chvíle, které jsou vždycky tak dokonalé..jako třeba když se mnou chodil brigádničit a pak jsme seděli u bečvy a jenom si povídali a smáli jsme se, když jsme na zahrádce byli jako spřizněné duše a pracovali spolu ve skleníku a já jsem vypadala jako z filmu jak dostat tatínka do polepšovny..se potom musí proměnit ve chvíle odporné tisíckrát víc, než byly ty chvíle krásné.
Taky si říkám, že je škoda že lidem už hrabe z toho chlastu a trávy a chovají se vymatlaně a nedochází jim nic. Nevím jestli je to tím nebo co se v jeho hlavě zase děje ale je to odporné. Ve společnosti před ostatníma mě pořád jenom ponižuje, odsekává mi ve všem, před ostatníma lidma se mnou mluví jak s totální krávou a chová se ke mě jak k nějákému poskokovi, který skočí když pán pískne. Lidi okolo mu pak jenom říkají..no vlastně jeho kamarádi, ať si uvědomí, že se ženou takhle mluvit nemůže a za jeho zády mi říkají neboj se, on je úplně jiný cíťa a vůbec nevíš jak hezky o tobě vždycky mluví. Jo, jenomže my potom jdeme spolu vstříc najivně hezkému večeru a celou dobu je to jenom co sem udělala špatně, co sem zkazila, jak mi nic nejde, jak nic nedokážu a zakončí to tím, že mi řekne že jsem zbytečná....vzhledem k posledním událostem doby, jsem prostě teďka trochu psychicky labilní a takovou vlnu ponižování už prostě nedokážu snést, bolí mě to a vůbec nerozumím tomu proč je to poslední dva týdny takové a předtím to tak nebylo. Tak sem se zhroutila no, seděla jsem v chatě a pila víno a brečela..s jeho psem a na jeho tváři nebylo vidět ani známky lístosti nebo snad nějakého uvědomění, že já jsem taky jenom člověk a že mám taky city.
Neustálé narážky na to že jsem děvka a že spím s celou naši životní hospodou už se snažím nevnímat ale dohnal mě do takových stavů, že už mám strach mu říct, s kým v té hospodě jsem, že to pak zase budu poslouchat celý večer, stačilo že jsem šla na medovinu jeden den s kamarádem se kterým sem nebyla asi rok. Poslouchala jsem to další týden. Ale nakonec po těch všech vyčítkách, kdy se pohádáme a uplně mě vydeptá řekne, že je mu to vlastně všechno jedno, vždyť spolu vztah nemáme. Jeden večer jsem to už natolik neunesla, že sem mu vrazila svoji snad největší facku, jakou jsem kdy někomu dala. Byla sem na sebe strašně hrdá. A v tu chvíli, opojení chlastu a trávy zmizelo a šli jsem mile dál..
Co hlavně chci ale říct je, že ti lidi v té hospodě mi dávají jednu jedinou věc, kterou mi on nikdy nedá. Váží si mě, jako člověka, jako osobu..a jako ženu. Mají mě rádi a stojí za mnou, nějakým způsobem pochopili, že ho miluju ale nikdy se neotočili zády když mi on ubližuje. Samozřejmě, že to končí větou..jsi blbá...ale to já vím moc dobře.
A je tomu tak i teď, že mě ti lidé podporují a pomáhají mi, jsou mi oporou ale když se to on dozví, že jsem s něma, napíše mi ať jdu upřímně do piče se všema svýma chlapama....všechno nepochopeno, všechno naprosto špatně.
Včera jsem šla zase na pivo protože mě zase bolí srdce a nemůžu být prostě doma, jediné co jsem zjistila, že mi pomáhá jsou přátelé a společnost. Seděla jsem tam zase mezi těma všema mužma:) poslouchala ty jejich vtipné rozhovory a smála jsem se s něma, v tu chvíli jsem se cítila zase šťastná protože sem dokázala zapomenout na něho a na to, že sme teda zase prý skončili. Nikdo neví, třeba je to teď už fakt, vám říkám, že on to umí. No a tak jsem se s nima zase opila a bylo to strašně dokonalé, podporujou mě v odjezdu do španělska a prostě jsou to ti, kterým se říká..přátelé co vás mají opravdu rádi. A jediné kde teď potřebuju být je ta moje životní hospoda a ta naše hospodská komunita, je to něco nepřekonatelného a navíc mi přidali do jukeboxu všechny alba blondie a ramonésáků a v tom případě už mi tam nechybí vůbec nic a jsem tam nadmíru spokojená. Důležitou výhodou je taky to, že on tam nechodí a tak mi nic netrhá srdce.
A tak dny teďka nějak jdou, potom vždycky příjdu domů a vzpomínám na to jsem měla a nemám, myslím na to jak mi chybí mít babičku, přeju si být zase malá holčička a křičet na ulici babi!!, chybí mi taťka protože potřebuju nějaký mužský vzor vedle sebe, který se s ničím nesere, chybí mi náš starý byt a to mít rodinu každé ráno po probuzení, chybí mi můj druhý domov a ty momenty štěstí, chybí mi můj pes z tama a vlastně mi celkově chybí můj minulý život. Jednu věc umím dokonale a to neumět se smiřovat s věcma, které zmizely. Jenomže znamenaly právě úplně to všechno co tvořilo můj pěkný život, kdy sem ho ráda žila. Jediné co mi z něho zbylo je on..a nejsem si jista i přes to, že ho strašně miluju a že mě naprosto ubíjí to, že se spolu zase nebavíme...jestli ho v tom životě stále chci.
A zase prší a mě to neskutečně uklidňuje mít pochmurno jak v srdci tak za okny. no nic, musím být silná, nevolat ze strachu, že opravdu zmizí, neponižovat se ještě víc než to dělá on, a najít svoji hrdost a hlavně prostě...to zvládnout.Sice s pivem ale hlavně zvládnout.