No dala jsem si cigaretu abych si tak nějak promyslela, co tady vůbec chi říct protože v sobě bojuju s pocity, že nevím jestli vím co chci. Ale to vlastně asi není novinka, už delší dobu, jen teď je to trochu z jiného soudku.
Minulý článek stále platí, nebo spíše platil protože se to všechno proměnilo v jinou situaci kvůli pár posledním okolnostem. Za svým rozhodnutím jsem si stála celý ten šílený punkačský víkend, který jsem si užila jak jsem potřebovala. Ovšem když jsem v neděli dorazila do své životní hospody, nad sklenkou vína mi bylo oznámeno, že král srdce odjíždí za prací na několik měsíců. Bylo mi to oznámeno od mojí kamarádky, která to věděla již celý předešlý týden a vzápětí mi bylo oznámeno, že kamarádka, pro kterou tady vždycky jsem..lépe řečeno byla jsem, to věděla taky a dívala se na mě jak se celý týden ubíjím v pocitech, že nevím jak mám od něho odejít. Skvělá podpora, skvělá pomoc. Být v nevědomosti o něčem tak zásádním a o informaci týkající se zásadního člověka mého života, mě dokáže kurevsky vytočit. Nějaké, že to bylo pro moje dobro, na to z vysoka seru, nikdo z nich by tohle nechtěl!
Takže to prostě zase vyhrál, já chtěla odcházet a dát mu tím najevo, že teď jsem já ten kdo určuje pravidla. Místo toho to byl zase on, který nic neřekl a dal jasně najevo, že mu je všechno jedno, když se dokáže beze slova rozhodnout a jen tak odjet. Já jsem opět ta co bude trpět, co nemohla zasáhnout, co je v bezmoci. Vítězství na plné čáře, jako pokaždé.
Odjel v neděli, já v neděli ráno odjela na jižní moravu na relaxační pobyt, za což jsem nesmírně ráda protože jsem tady alespoň nebyla abych si říkala, tak teď zmizel z tohoto města. Pocity mi nedocházely protože jsem byla pryč a najednou zjišťuju, že tady nikde není a dlouho nebude. Nepotkám ho na ulici, nebudu si říkat co dnes asi dělá a kde zase pije.....
Pozitiva věci zůstavají všechna stejná, jen mi zase najednou zmizel jakýsi důvod dalšího dne, toho, že spolu budeme, že ho uvidím, že se zasmějeme. Klasicky zase jako piča myslím jen na ty hezké chvíle, každá věc, která mi něco připomene, jeho nebo to co jsme spolu prožili.
Minulý týden byl strávený v duchu smiřujeme se, automaticky pijeme, poslední milování, poslední chvíle, zakončené na místní akci, na které byl po dlouhé na mě konečně hodný. Smál se se mnou, zpíval mi wanastovky a řekl, že jsem tady ta nekrásnější. Nakonec se kvůli přemíře chlastu ani nerozloučil a odešel. Ráno sem mu volala abych mu teda řekla ahoj a tak to celé zkončilo.
Víte vlastně vůbec nevím jak mám všechny ty myšlenky a pocity formulovat. Mám pocit strachu z toho jak to celé zvládnu tady bez něho. Nevidět ho a nemluvit s ním. Nevědět co dělá a jak se má. Co jako pro mě teď bude nějáká věc v životě, na které mi záleží nejvíc. Co ho naplní, vyplní. Nevím vůbec kam mám dát ten pocit zrady a naštvanosti v přátelství. Jak se mám vůbec nasměrovat k tomu, že tohle je přece výhra i pro mě a abych došla do té fáze, že jsem fakt ráda. Někde v hloubi to tam mám, tu úlevu ze všeho. Ale kam mám dát všechny ty pocity co mi ho připomínají, zahrádka, pokoj, ta uschlá kytka co ji mám už 3 roky, vzpomínky, chvíle, to že už mi teď nebude volat ani psát, žádný kontakt..nic.
On totiž vždycky odjížděl, ale nikdy doopravdy neodjel nikam. Ani teď vlastně nevím jestli opravdu odjel nebo ne. Ale je to poprvé, co to vypadá, že ano. Nebyla jsem na to připravena, chtěla jsem být prostě já ta co si dokáže sama pro sebe ho opustit.
A najednou je to všechno ve hvězdách. Nevím nic, jak co bude, co se mnou bude a jak se tímhle prorvu. Zatím je to všechno hrozně čerstvé, rozvířené..třeba to časem všechno sedne. Vůbec třeba nevím co napíšu v dalším článku, jestli budu spokojená nebo se mi bude chtít brečet jako teď. Asi tomu vůbec nerozumím co mám dělat. Ale vím, že se s tím musím prorvat sama, protože už nemám kamarády, kteří by mě chápali a dokázali mi pomoct přesně v tom jak se cítím. Všichni všechno soudí jen podle svých situací a to mě nebaví. Nepotřebuju si hrát na hrdinku jak ohromně půjdu dál a jak jsem z toho už venku. Radši si to prožiju všechno naplno, jak smutek, tak dojeb, tak pláč a potom až tím projdu se třeba něco ukáže. Potlačovat něco co cítím a přebíjet to falešnými pocity člověka stejně jednoho dne dožene a je to potom ještě několikrát horší. Uvědomit si realitu hned je důležité hned! Mě zatím nedochází nic ale až si zítra zase sednu k té stereotypní práci, kde se dá jen přemýšlet, věřím, že se to pomalu začne hýbat.
To co mi chybí už teď a vím že chybět bude i nadále, je to objetí a to probouzení a usínání vedle něho. A ta láska, kterou mi sem tam dal protože jedině láska od člověka, kterého nejvíc milujete, je ta láska, kterou doopravdy cítíte tak jakl máte. Žádná náhradní láska nedá to co ta pravá.
Řekla jsem si, že se musím zaměstnat, tak ať na nic nemyslím pokud možno, až skončím brigádu ovšem. Vymazat ty vzpomínky. Ale chci zamrazit ten pocity zrady v přátelství a nechat je uložit k ledu na to aby mohly být rozmraženy v ten čas, kdy budou moct být vráceny. Nejedná se o žádnou pomstychtivost ale pouze o to, že již nebudu 100% kamarádkou někomu, která mi to nikdy nedokáže vrátit zpátky. A já se nebudu rozdávat pomoci člověku, který vám pak na vaše pocity řekne, že už ho to nezájímá a nebaví jen proto, že už se nejedná o její život. Na tohle už nemám.
A tak to všechno je...dál už nevím co mám k tomu říct.