close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vše se okolo jen tak mihne jen ty slzy trvají dlouho protože mají spousty významů

12. listopadu 2014 v 11:54 | Allis |  Tady slečna A.
To neznamená, že bych často brečela, prakticky jen v opilosti kdy jsem hysterická a proto jsem přestala pít. Ale začal brečet i on, ohledně mého odjezdu a ohledně toho tvrdého uvědomění, které skrývá realita 27. prosince tohoto roku. Ale alkohol už opravdu způsobuje jen svinstva a to jak z mé strany tak i z jeho. Mohla bych začít psát novou příručku pro ženy - jak donutit muže aby si vás všimnul? Lehněte si do kaluže a bouchněte se hlavou do sloupu. Ponechala bych to nadále bez komentáře.
Trochu mě děsí, že se mi hlavou honí tisíce různých myšlenek, na to co příjde, co bylo, co se děje teď ale mám v sobě nějaký nevysvětlitelný strach je tady zvěčňovat. Proč...asi proto, že vím, že ten den kdy si je budu číst v Madridu se blíží a já možná raději budu chtít nevzpomínat to, že konečně v očích krále vidím lásku, kterou jsem si celý žvot přála vidět, že mě chytá za ruku pod stolem v hospodě, což byl můj nekonečný sen už od těch 15ti let. Na druhou stranu mi to příjde strašně ironické a trapné, že ten život si zase zahrává s pevnými rozhodnutími, které jsem učinila. Jakoby říkal tak dívej, máš ho, máte se rádi, skoro už spolu žijete, tak nikam nejezdi ne, teď je ta šance..Ale já už to znám, už to tady bylo tisíckrát, ta naděje na lepší zítřek, která skončila pokaždé bolestným fiaskem a miliardou slz. A co bych měla teď? Život po boku nevybouřeného, sobeckého, zamindrákovaného člověka bez jakékoliv jistoty do budoucího života. A tak ne, tentokrát to milý živote totiž uděláme po mém. A to tak, že já odjedu, na jednu stranu mám v sobě pocit těšícího se vzrušení na druhé straně strach z neznámého a hlavně z toho jak se odpoutat a distancovat v hlavě od života tady. Ale myslím, že to je asi všechno logické a normální. Takže odjedu, 2-3krát přijedu na návštěvu a nebo lépe zůstanu v Alicate a budu mít v piči, nebudu se zajímat o to co se děje tady a hlavně co se tady děje s ním. Máme-li být v kontaku budeme pokud ne tak ne. A potom přijedu a buď bude vše stejné a nebo jiné, potom už dám zase prostor osudu na to aby ukázal co si asi myslí, že by se mělo stát.
A ano, blíží se to neuvěřitelně brutálně rychle a tak se snažím vstávat co nejdříve abych prožila den, začala jsem zase cvičit, přestala sem pracovat jako barmanka(opravdu stačilo), začala jsem zdravě žít, přestala jsem se nechat ponižovat od svojí nejlepší kamarádky a dala tak sbohem předstírajícímu přátelství, luxusně vařím, mám nový notebook což je nejkrásnější jelikož to má tlačítka, užívám si lásky od krále, v hospodě piju jahodový džus, jinak jsem naprosto psychicky a nervově na dně a na konci svých sil z ponížování lidí okolo mě a na dušičky jsem opět nic nezvládla.
Každý rok bývají dušičky odporné a nikdy to nechci moc komentovat ale letošek nechci komentovat o to víc, rodinná zeď podpory se opět zhroutila ale štěstí v neštěstí král se s nikým nevyspal já se s ním nemusela udobřovat a tak jsem se pouze ožrala jak totální prase a nemohla se zvednout ani z patníku, kocovinu další den si už nepamatuju protože je teď mám po každém opití a jsou ve směs stejné.
No a tak je prostě listopad, ve tváři slunce to vypadá jakoby mělo začít jaro ale to je pouze mylný pocit. Na jednu stranu začínám být vážně šťastná, že pojedu pryč, přátelství se tady proměnilo v pasivní povinnost a zbyla jen jediná žena, která mi rozumí, kromě toho že ta druhá je těhotná uuh, a nedovedu si vůbec představit, že bych tady v tom měla po novém roce stále žít, opravdu ne. Jediné z čeho mě sem tam bolí srdce je ta představa loučení, kdy mu řeknu miluju tě sbohem.
Ale je to jak to má být, nebude mě mrzet odjezd od přátel čehož jsem se děsila a ti co se se mnou budou chtít spojit, se se mnou spojí. A dál už asi nevím co bych vám na to všechno řekla. Je to strach, odhodlání a zvláštní natěšenost dohromady, zároveň zklamání z lidí a občasný pocit bezvýznamnosti. A pokud má tahle láska být opravdu to co mě čeká, doufám, že se jednoho dne vyplní to co řekla kartářka a ten člověk mě bude moct dokázat v budoucnu nejlépe zabezpečit.
Přejí dobrý oběd

Jedeme pořád v tom samém of course nebo spíše por supuesto hombre!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me