Takže zkusím to, je třeba tady vnést trocha motivačního dopisu či alespoň jakési myšlenky na další zítřky.
Jsem tady, jsem tady sice sama jakožto můžeme to pojmout jakousi dovolenou. Ano důvod kvůli kterému jsem zvedla prdel ze svého rodného města se vytratil a bohužel se stal jakýmsi důvodem proč chci zpátky. Miluju ho, mám strach o něj přijít a ano bojím se asi toho co je dáno osudem jelikož do poslední sekundy to nebudu vědět.
Ale poďme k těm jiným věcem. V našem městě se schylovalo k jakési apokalypse, které jsem se už opravdu chtěla vyhnout. Když už nic nakonec zjistím, že mi tam zase tak špatně nebylo. Každé zjištění je přeci dobré ne? Takže tuto cestu tedy můžeme pojmout jako jakési poznávání sama sebe, co chci, co je pro mě důležité a možná konečně budu mít čas rozhodnout se co vlastně chci. Jestli napíšu knížku o svojí alkoholické lásce, jestli půjdu studovat umění, jestli začnu nosit kšiltovky a jestli budu víc milovat angličtinu nebo španělštinu..a nebo italštinu?
Po pravdě jsem teď v takvém bodě, že vůbec netuším jaká nálada mě zasáhne v přístích 5 sekundách. Jednu chvíli chci odsud okamžitě pryč..myslím že to bude to slabé já co vlastně nikdy nic nedokázalo a to co ve mě vždycky všechno zhroutilo. Bohužel teď trochu vyhrává nad tím silnějším já, které se nechce vzdát bez boje. Přeci jen jsem opravdu dokázala vyjet do světa což už jen to je ten krok kteří někteří ani neuničí a já jsem tady doletěla a sama a jsem tady. Ano hlídání a porozumění dětem není moje nejsilnější stránka a nepřijedu jako milionář ale dokázala jsem se odprostit od něčeho co mě nesnesitelně ubíjelo. A je strašně na hovno, že když opravdu někam odjedete z nějakých důvodů, všechny ty věci a ti lidi vám tak strašně moc chybí, že už člověk zapomene na to jak mu vlastně to všechno lezlo na nervy. A to je to nejhorší to, že si nedokážete s chladnou hlavou uvědomit proč se ty věci staly tak jak se staly. Pořád jenom něco chybí, a stýská se po tom a tamto ale ten pravý smysl, který jsem měla naprosto jasný týden před odjezdem najednou unikne.
Včera jsem seděla mezi 15ti španělama, rozuměla co 7mé slovo a říkala si doprdele proč jsem tady? Nevydělám si tolik peněz aby mi to stálo za to, opustila jsem rodinu, přátele, opustila jsem svoji životní lásku, nelbí se mi tu, mám hlad, nebudu večeřet v 10 večer a obědvat ve 3 odpoledne, mají tu drahý alkohol a všichni kouři.
To byl výčet všech mých včerejších pocitů po kterých jsem si následně řekla tak to ne, v březnu letím a budu pěkně doma. A pak mi tatínek řekl a co tady budeš dělat? A ano co tam budu dělat? Bez peněz, s pocitem prohry, bez zážitků a bez zjištění jestli on opravdu počká nebo ne. Nemyslela jsem si o sobě nikdy, že mám nějaké takové ty vlastnosti jako ambicióznost nebo cílevědomost ale hrdá asi jsem a asi natolik, že tohle po 3 měsících v sobě nevzdám a hlavně ne po týdnu mimo domov. Stát se může cokoliv, to je pravda ale ta možnost odletu zpět tady vždy je, nikdo mě tady nebude držet pokud nebudu chtít a to je to největší pozitivum, které tady musím mít na paměti. Nechci být materialistka a šetřit každou korunu když jsem poprvé ve světě a mladá.
Takže tento článek píšu opět po dvoudeních depresích s tím, že je opravdu na čase objevit v sobě vlastnosti svého otce a prostě tohle přežít a řekl mi větu, dělej si z toho ze všeho srandu, ohákni se a ser na prachy. Tak jsem si řekla, vždyť on to vlastně sranda je, děti moje nejsou abych je musela převychovávat je mi to u prdele. Plenku přebalím, kašu uvařím a adieee. Odpočinu si od fetu a chlastu v tom našem super městě a přestanu kouřit :) Od příjezdu jsem neměla ještě ani jednu cigaretu a je mi fajn. Neříkám, že si nedám ale tu poslední bych si chtěla dát na nějakém pěkném vysluněném místě v Madridu a tohle už ukončit. Pamatuju si jak jsem vždycky říkala, že ještě na to nejsem dost dospělá, že to prubnu až tak po 20tce, tak je to tady ne :) Tak sbohem sračky jedny trapné smradlavé!
Nikde nebude jako doma, nikde nebudou takoví lidi jako doma, nikde nebude moje nebeská postel a nikdo nevaří lepší omáčky než moje maminka, nikde nemají lepší pivo než u nás v naší hospodě a nikde nejsou lepší mejdany ale taky nikde jinde na světě tohle všechno nikam neuteče a počká na mě a proto na co pořád tolik pláče? Nic není navždy a tohle aspoň na chvíli přece dokážeš, už jsem toho dokázala tolik co jsem si myslela, že nikdy nedokážu tak tohle bude další věc. Pozitivum je to, že tu pořád svítí slunce a pokud to co na mě doma má počkat na mě počká.
Je pro mě strašně těžké pořád v sobě nastavit to, že se to týká i jeho, že pokud on je ten ON tak to bude tak aby to dopadlo bezbolestně. Proto mám pořád strach, každé ráno, že už se mi neozve, že zjistím, že se něco stalo. S ním jsem měla totiž vždycky strach a nejde ho teď najednou nemít a být si něčím jistá. Bojím se toho, že by to mělo dopadnout jinak, než že přijedu políbím ho chytneme se za ruce a bude to v pohodě. Představuju si jaké to bude kdybychom spolu žili, chci tu představu splnit, nechci už hledat zase někde někoho, i když tam samozřejmě někdo asi ještě může být ale já už nikoho jiného nechci a proto mám strach, že tahle cesta to celé posere co jsem vybudovala než jsem odjela. Vložila jsem do toho strašně moc sil, málem mě to položilo na kolena abych mu dokázala to, že to nebylo jen tak těch 5 let co jsme se opouštěli a pak zase nacházeli. A proto si zatím nedokážu připustit, že by to ten osud zase znovu všechno zkurvil. A tohle možná je opravdu to co mě tady sráží na kolena ten strach z toho co se může s námi dvěma stát a nejde na to nemyslet. Když máte člověka, který je tak daleko a milujete ho tak moc.
Nechci o nic prosit ani se za něco modlit, nemá to smysl protože to má stejně v rukou jen život ale odpoutat hysterický strach z mých myšlenek by mohlo vést k pozitivním zítřkům tady.
Tak......musíme začít hledat to pozitivum zatím v tom, že na mě zatím stále myslí. Možná se nakonec přetvořím v optimistku...ale ne, já se mám ráda tak pesimistická jak jsem :) sem tam je to cesta k úspěchu.