Zase se snažím být tak chápavá a přizpůsobivá, že už jsem z toho zase unavená. Jelikož jsem tady sama, bez přátel, bez rodiny a bez něho, ta sms od něj, nebo jakýkoliv kontakt znamená tak strašně moc a uklidní na tak dlouho, že je to nepopsatelné. Zajisté pak taky z té strany, kdy on sedí v plné hospodě u plného stolu, má před sebou pivo, spoustu známých a baví se, neznamená pro něj tak moc mi tu sms napsat.
Je strašně těžké po tom všem v sobě nechat ztratit ten strach a tu nejistotu ohledně jeho osoby. Co se tam děje, s kým tam je, co tam dělá...bla bla bla. Nejde to ze dne na den vymazat, když v minulosti je tolik bolestivých zářezů. Ony se pořád vracejí, i když na ně chci zapomenout. Ale vracejí se. Ve snech, v podvědomí, při debilních nesouvislostech. Pořád tam jsou a pořád v tom srdci ty vzpomínky na to bolí. A i když on říká, že mě má v srdci, že na mě myslí a že už si ujasnil v sobě, že tohle chce a že na mě počká, mě to pořád nedokáže zbavit těch obav a strachu abych mohla bez sms od něj večer v poklidu usnout. Budu se strašně snažit na tom pracovat protože je to důležité i do budoucích dnů. Jenže to jde těžko, když mi sám slíbí, že se mi ozve, že mi napíše a já pak celý večer čekám s nadějí, že na mě nezapomene a nakonec stejně nic. Jak se pak mám pořád udržovat v naději, že na mě myslí? Jde mi to hodně těžko.
Celkově už jsem asi smířená s tím, že se zase prostě musím něčím trápit, i když jsem od toho všeho daleko. Jenomže to je můj život. Neexistuje životní období, ve kterém mě nic netrápí...je to super že mi nedáš chvíli odpočinku živote. To myslím s obrovskou odpornou ironíí. Jsem z toho už životně unavená. Zase jsem tady někde, pryč od těch sraček, které mě tam trápily a stejně po večerech chci brečet a zase kvůli němu. To je mi nějaké kurva povědomé z těch večerů doma. Trapné, ubohé a hlavně smutné, že nemám naději na vnitřní klid.
Je to strašné, zase to na mě padá tady ty všechny pocity, a i když jsem se tady naučila svoji psychiku trochu ovládat nedokážu ovládnout to jak mě bolí, jeho nevědomost o mých pocitech tady a o tom jak ho potřebuju. Nemůžu se o tom už bavit. Brečím a čekám na slíbené tři smsky s opětovnou nejistotou všeho.
Přejděme k té teoretické části. Vzhledem k tomu, že jsem konečně po docela dlouhé době zvedla prdel z hospodské židle, hubu odtrhla od piva a vyšla z temné zakouřené hospody, se mi v hlavě začínají rojit myšlenky a nápady na budoucnost. Přicházím k jakémusi počátku seberealizace, na kterou tam doma nebyl čas. Proč? Nad těmi nesmyslnými důvody se mi nechce ani přemýšlet.
Zjistila jsem, že moje honba za vysokou školou šla úplně debilním směrem a to jen proto, že to gymnázium tak nastavilo. Jen běžte na vysokou, musíte, jste gymnazisté, a tyhle obory budou ty, které vám zajistí budoucnost. A já kráva ke svému překvapení, jsem se tím nechala strhnout, podala jsem si přihlášku na jakousi angličtinu ve sféře podnikání a jako co sem si myslela. Pf. Tak jsem přemýšlela a bádala nad tím, co vlastně chci, jakým směrem půjdu a co budu chtít všechno dokázat. Samozřejmě, ten cíl už tady všichni známe a jelikož má dost společného s farmařinou..hehe..:) tak asi logicky půjdeme někam tudy. Cesty jsou otevřené kamkoliv a já nevím proč něco škatulkovat a uvrtávat se ve směru který ukazuje společnost, když jsem proti tomu vždycky bojovala že jo.
Řekla jsem si hlavně to, že mě žádný chlap na zem nepoloží, v tom smyslu aby mi sebral sílu a chuť na to jít za tím, za čím chci. Ať mě srdce bude bolet jak chce, dokážu to i bez chlapa už jen kvůli tomu, že mě to srdce bude bolet a tohle dodržím i kdybych měla zůstat většinu života sama a svobodná s nezávazným příležitostným sexem. Nevím proč mám v hlavě takové myšlenky ale mám je proto abych si to mohla konečně uvědomit, že chlapa na realizaci svých snů potřebovat nebudu. Nikdy jsem je nepotřebovala dokud jsem nebyla na tom největším dně. Kromě něho no.
Ale to jsem odbočila, našla jsem v realitkách úplně přesný obraz toho jak chci aby vypadal můj statek, je to dokonalé, sice tak nikdy asi vypadat nebude ale je potřeba snít ne.
Taky jsem zjistila jak mi strašně chybí pohyb a ten tanec v mém životě. Jak to potřebuju a jak mě to naplňuje. Objevila jsem cvičení Port De Bras, kde bych si mohla ladně zavzpomínat i na svou desetiletou taneční baletní kariéru. Je krásné zjišťovat včem se meze mladým lidem nekladou, a že pokud člověk chce tak toho může strašně moc mít.
Sice se tady naprosto ubíjím nervově s rozmazlenými dětmi, dětským neutěšitelným pláčem a nejistotou ohledně muže svého života ale na druhou stranu mám konečně ten čas přemýšlet nad tím kudy chci jít a co mezitím všechno můžu udělat. Že i kdybych opravdu chtěla můžu se začít učit biologii na přijímací zkoušky na vysokou školu na příští rok, i kyž jsem ji nikdy v podstatě neměla, ale proč bych nemohla?
Je to strašně uspokojivé zjistit, že pokud se člověk nechce držet jen těch starých zajetých věcí, může na něho v tom světě čekat tolik věcí, které mu doposud chyběly a může zjistit kolik možností na světě existuje. A já na tu seberalizaci a na hledání sama sebe tam čas neměla. Nejspíš proto, že jsem pořád řešila v sobě všechny ty neštěstí a potom se šla opít protože jsem je vyřešit nemohla. Teď jsem od 50% neštěstí odjela a tak můžu tu sílu vložit do něčeho jiného.
Překvapilo mě, jak se tělo mění bez zásob alkoholu. Jeden večer jsem měla postavu jak modelka. Haha. Přísun cukru byl asi opravdu výrazně omezen.
Tady tohle místo, a ten čas, který trávím tady(myslím blog), je asi to jediné co mi dokáže vynahradit ten čas strávený s cigaretou. Ten moment osamotě, položená hluboko ve svých myšlenkách a hlavně ta chvíle, kdy si můžu ty myšlenky utřídit a dát se do klidu. To sem dokázala jedině u cigarety a mám ten pocit, že stesk po téhle chvíli bude jediný důvod v příštích dnech k cigaretě. Zatím to držím ale už nevím kam mám ty myšlenky dávat a kde mám ty nervy ze sebe vyhodit ven když ne u cigarety, kde to vždycky fungovalo.
Tohle funguje taky ale když ty myšlenky procházejí při psaní, ještě mezi prsty, je to o trochu více stresující a bolestivé. Začínají mě soužit otázky typu, že pokud na mě počká tak už to bude vážné ale chci se opravdu už vztahově 100% upnout? Ale přece je to on tak proč bych neměla chtít? Ale právě že je to on a jsem si jistá, že tuhle povahu dokážu mít vedle sebe při všech životních vzrůstech a pádech a bude mi dostatečnou oporou když mi ani teď nenapíše blbou sms? Jak mám poznat jestli teda je on ten pravý se kterým mám zůstat a nebo mám ještě čekat? A když to nebude on dokážu ještě někdy někoho milovat tak jako jeho? Před ním jediným dokážu být opravdu sama sebou bez nervozity v jakékoliv situaci. Je tohle důležitější než dobrá budoucnost s jistotou zajštění?
Vidíte a tohle možná všechno ale v tom negativním slova smyslu způsobuje, když člověk nepožívá alkohol protože nemám vymytou hlavu. Prostě toho hodně nevím a bojím se, že možná bude brzy třeba abych už věděla.
Ale dobrá, berme to tedy aspoň tak, že vím, jakou cestou se chcí ubírat ohledně vysoké školy či různých budoucích aktivit, že cílový plán je jasný ať už s ním nebo bez něho, a vím že potřebuju tanec cvičení a pohyb pro dobro duše a v neposlední řadě vím že to tady zvládnu ať to stojí co to stojí ať už s cigaretou nebo bez, přece mě nezkolí děti. A zbytek.....zatím nechme asi radši být.
Taky možná začínám nacházet smysl v tom nejdebilnějším rčení, že všechno zlé je pro něco dobré. Ta moje cesta, tohle odloučení od něho, ta zkouška jeho a mě, poznání, že doma je nakonec nejlépe, že ti praví přátelé nemizí hned co člověk zajde za roh, a nakonec to, že má člověk nakonec čas dát si to všechno trochu dohromady. Aleluja.
Děkuji za vyslechnutí...a nejhorší na tom všem je, že ten pocit týkající se jeho je pořád stejně bodající a já pořád jenom čekám, že mi zazvoní telefon. Škoda...přeci jen nad něčím bude viset otazník asi ještě delší dobu.