close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Začínat větou here we are už by bylo opakování, navíc jsem tu jenom já a asi bych se chtěla zeptat co teda mám dělat abych to štěstí někde nalezla?

1. ledna 2015 v 16:29 | Allis |  Místo pro vypsání..
Dobrý den, vítejte ve Španělsku, vítejte v Madridu. Jsem tady, je to 6tý den. Slz bylo probrečeno daleko víc než usmáto šťastných úsměvů a kdo ví jak to vlastně půjde dál.
Článek, který jsem psala tenkrát ještě doma na gauči v obýváku mi trochu pomohl rozpoznat city při druhém dni na této Španělské půdě. Ale v okamžiku kdy jsem měla šanci se spojit s mým králem náhle smysl toho článku upadl a já se teď ptám proč všechno jede do protisměru, když se pořád snažím zařadit do toho správného životního pruhu?
Let byl můj životní den a taky jeden z těch hlavních zážitků. Opustila jsem své rodiče před odbavováním a šla vstříc neznámému osudu s rozervaným srdcem a vědomím, že tohle bude boj jako prase. Abych pravdu řekla do toho momentu, než jsem si tady sedla na tu postel a začala psát králi sms : Tak a jsem opravdu tady.... jsem si neuvědomovala, že tady opravdu jsem. Dobře fyzicky se ocitnout někde člověk pochopí ale jak donutit hlavu k uvědomění si, že i přes to, že jsem se ráno vedle něho probudila už tady teď najednou není? Že i když sme vedle sebe ráno leželi, dívali jsme se navzájem do oči se strachem toho že bude 7h a on bude muset odejít a já sbalit poslední kousky života v ČR? Že všechny ty lidi, které jsem viděla večer před tím dnem D teď neuvidím kdo ví jak dlouho? Ne tohle si uvědomit prostě nejde a asi to celé trvat prostě bude.
Ta obrovská podpora, která se mi dostala byla neuvěřitelná a konečně jsem si alespoň mohla říct, ano ti lidi mě mají rádi, mám někde své místo a někam patřím. A je tam někdo kdo mě má opravdu rád. Ale pořád se neozýval ten hlavní a až přišel moment kdy se opravdu ozval, brečela jsem jak 15ti letá zamilovaná puberťačka..a hle přeci jen s ní mám pořád ještě něco společného...a tak strašně mi to pomohlo, že jsem najednou uvnitř v duši byla tak klidná a přesvědčená ano tohle bude dobré.
Néé, že by to bylo dobré momentálně hned ale jakýsi pocit naděje tam byl. Ale pak jsem začala polemizovat o trochu jiných věcech, které mě přivedly k naprostému nepochopení mého života, osudu, náhod, plánů nebo ja doprdele fakt nevím čím už je to řízeno. Vždycky jsem na ten osud věřila, že něco nad náma ví, kudy by bylo lepší jít a kudy ne. Při sledování života okolo a života těch lidí to bylo totiž úplně jasné. Akorát při to mém životě sem si pořád nebyla jistá o co tomu osudu vlastně jde. Snažila jsem se v tom hledat určité spojistosti a našla jsem je. I na tom, že mě srdce bolelo už nespočetněkrát jsem našla spoustu pozitiv..takže ta snaha tady byla naprosto 100%. Dokázala jsem si odůvodnit proč miluju zrovna jeho i když jsem se jenom trápila ale samozřejmě jsou to řetězce toho proč se stalo tohle aby se mohlo stát tohle a to si kurva pište, že jsou. Až někdy budu mít čas klidně vám to ukážu.
Jenomže pak nastal ten naštěstí už minulý rok. Zasraný a nebuďme asi sprostí na Nový rok, úplně zbytečný rok 2014. Jeho jsem si na začátku toho roku přivedla zpátky do života, do svého bytu, do svého pokoje, do svojí postele, do celé mojí osoby a duše. Mezi tím rokem se hodněkrát různě proměňovalo ale pravdou je, že sme nikdy nic takového nezažili, co by bylo až tak moc podobné vztahu a nikdy jsme nezažili tolik střízlivých probuzení. Ale celý ten rok nebyl jenom o něm. Bylo tam odporné stěhování a rozpad rodiny. Smrt. No prostě od všech sraček trochu a pak to přece přišlo. Ten plán. A byl naprosto logický a zněl naprosto strategicky. Pojedu pryč! Proč taky ne? co mě tady drží? co mi tady dodává chuť žít? co mě dělá šťastnou?? NIC!!! a tak proč ne....Rodina v prdeli plná trápení, on alkoholický sobec bez schopnosti citu...
Plynuly týdný možná i měsíce, kdy mě moje rozhodnutí činilo šťastnou a nabývalo 100% významu a důvody se jen přičítaly. Při nočních cestách z hospody jsem si říkala, ještě že jedu pryč. A do předposledního dne, jsem si to ještě řekla taky. Jenomže se to všechno okolo začalo měnit. On začal vypadat jakoby snad konečně pochopil o co celých těch 5 let šlo. A nechci už dál blábolit o tom a o čem ale ta hlavní pointa je naprosto jednoduchá.
Chtěla jsem odjet hlavně kvůli němu, aby už skončilo to věčné neštěstí, ten pláč a ty nervy. Abych se přestala trápit kvůli člověku, který nikdy nepochopí jak moc ho miluju. A teď jsem tady, a trápím se kvůli tomu, že jsem neodjela svodbodná z nezavázného života ale ten zavázek se učinil sám aniž bych do něj zasahovala. Mezi ním a mnou vzniklo to o co jsem celý život bojovala, kvůli čemu jsem se trápila, že mě nemiloval, že mu na mě nezáleželo. A teď když jsem toho všeho dosáhla, 2 měsíce před mým odjezdem, jsem to opustila. A trápit se budu stejně kvůli tomu jak moc mi chybí a jak moc ho miluju. A proto se ptám teda, proč když jsem chtěla jet konečně za štěstím a za klidem, se to celé obrátilo v to, že to štěstí, naplnění a lásku jsem nechala tam daleko.
Nechápu, nerozumím a nejvíc mě sere, že ten osud nemůžu nakopat do držky. Víte kolik let už říkám, jak mě to nebaví, že ten život nechápu, že prostě proč? už asi ani nemám sílu se o tom dál bavit.
A tak jsem si řekla hledej pozitivum ono tam někde bude a jedno tam je. Tohle celé teď rozlouskne budoucnost. Pokud ten dotyčný milovaný člověk na mě počká, tak jak říká, a bude mě stále milovat a chtíT se mnou být tak to bude tak jak sem říkala...že on to má být a už nikdy nikoho jiného hledat nebudu. I přes to, že je jaký je a ani z daleka není dokonalý ale dokonalý je pro mě protože se s ním zasměju, baví mě s ním být, nepotřebuju žádný důvod k tomu ho milovat prostě ho miluju nepopsatelnou obrovskou láskou a miluju to jaký je protože někdy....no možná častěji jsme víc než stejní.
Ale samozřejmě na mě čekat nemusí, může zapomenout na to, že mě má rád, všude běhá tolik štětek, člověk nikdy neví co čas dokáže a já tak aspoň budu vědět, že tohle ta cesta není a už ani nikdy nebude.
Vím, říkala jsem to hodněkrát, osud už hodněkrát ukázal, že on to není ale i přes to všechno to skončilo tak, že si říkáme, že se milujeme, já jsem mu včera brečela do telefonu, že mi chybí a on jako ten silný chlap říkal, že to přece vydržíme ne?
Tak třeba to možná nějaký smysl má, že všechno zlé je pro něco dobré. On je teď ta moje nejvetší podpora a ten největší zdroj síly, že vím, že tam je a že na mě myslí. Pokud se ztratí bude to hodně bolet ale ...pf..to je asi osud že jo?
Stejně je to absurdní a trapné.
No a tak po seznámení se s dětma, které mám hlídat jsem se rozhodla své působení zde zkrátit na půl roku s tím, že v březnu se zastavím na týdenní návštěvu domů. A to uteče ne? Doma to utíkalo strašně moc rychle. Prostě nemám v sobě asi to co bych měla mít pro práci s dětmi, nerozumím jim a lezou mi na nervy.
Přátelé mi říkali, doufám, že tam najdeš ten pocit štěstí. Ale jak můžu hledat pocit štěstí tam kde není ten koho miluju, když jediné štestí mám po boku rodiny, přátel a jeho.....a jenom jeho.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me