Nepříjde vám děsivé, že jsem vždycky říkala, že pokud budu v tom městě, nikdy od něho neodejdu. Nikdy se od něho neodpoutám a že ta láska nikdy neskončí, pokud neodejdu někam pryč. Místo ukončení lásky se ale začalo dít jakési znovuzrození lásky ale tentokrát z toho směru, ze kterého jsem to snad už nečekala ani já, po tom všem.
Byla do odpověď a uklidňující věta na všechno. Říkat: Odjedu, to se tím všechno vyřeší. A hle, místo vyřešení situace tady máme úplně jinou situaci, a tuhle situaci už asi jen tak nikdo nevyřeší. Protože ať se na ni dívám z jakéhokoliv pohledu, bude mít nejspíš smutný konec a budu doufat, že to říkám z toho jak nedůvěřívá jsem ohledně dobrých konců s tímto člověkem.
Už to bude asi na denním pořádku, že když já si budu chtít s mým životem podat ruce na usmířenou, on mi podkopne nohy. Nabídku mu placáka a on mi plivne do ksichtu. Řeknu bíla, on řekne černá. Půjdu doleva a on schválně půjde doprava. A tak asi budeme prostě bojovat, příjde mi to sice nesmyslné bojovat v životě se svým životem jako se soupeřem, když mít ho na své straně je taky nějakým svým způsobem boj. Jediné co můýu opět a zase dělat je jen doufat, že třeba někdy v 60ti, pokud budu ještě živá, si řeknu, díky živote, že jsi mi to nedal jen tak zadarmo, že jsi mě neustále nutil bojovat, překvapoval si mě a nenechal mě se jen tak procházet růžovou zahradou.
Bylo to asi moje největší přání posledních 5 let. Aby král srdce jednoho dne ráno vstanul a uvědomil, co to všechno okolo něho znamená a co jsem v jeho životě pro něho. Jakou mám hodnotu, jakou mám váhu a jakou silou ho miluju. Musela jsem odjet aby se tohle stalo. Tím pádem ta cesta má obrovský význam a nesmím na to zapomínat jelikož teď mi to už začíná všechno připadat jako smutně ironicky trest. Používám to spojení "smutně ironické" už celkem často, že? Nejradši bych to použila opět heh. Fajn, berme to tak, že některé věci se nemohou stát pokud by se nestanou jiné věci, to bude asi tento případ. Ale jak deprimující to je, to si tady pěkně poznám zase já sama a nejspíš i on tam u nás.
Je naprosto odporné a doslova srdcervoucí, když( a už semi chce brečet)....
.......musela jsem přerušit psaní článku z psychických důvodů ale opravdu jsem se neztratila v tom, co jsem chtěla říct....takže když, člověk, od kterého jsem se 5 let snažila urvat aspoň trochu citu, mi teď říká jak mě miluje, jak mě potřebuje a že to tam beze mě nezvládne a já musím být tady. Nemůžu mu ani skočit do náruče a políbit ho, ani ho chytit za ruku, ani ho prostě obejmout tak láskyplně silně aby nemohl ani dýchat. Je odporné prožívat jakési počátky vztahu několik stovek kilometrů daleko od lásky mého života. Ubíjí mě nemoct se s ním držet za ruku, chodit do kina, procházet se po lese..prostě úplně všechno co se ve vztahu dělá ale mě to nikdy nebavilo protože sem to chtěla dělat jen s ním. A teď konečně můžu...ale omyl, vlastně nemůžu. Sem tam mi to opravdu rve žíly z těla ale na druhou stranu mě uklidňuje to, že nás to podle všeho oba dva dost posilňuje v tom abychom to zdolali a vydrželi.
Prakticky sem si toho muže vypiplala, od začátku, kdy byl ožralé, bezcitné a hnusné prase až po ty dnešní dny, kdy má cit a dokáže milovat a hlavně...dokáže si to přiznat. Udělala jsem z něho o něco lepšího člověka a on ze mě udělal realistickou osobu..a taky mě donutil k zamyšlení se, že opravdu nic není zadarmo. Tohle je teprve kurva mystické co. Celý ten nekonečný kruh neštěstí, se uzavírá v něco nového, nebojím se říct, do dalšího kruhu, zda-li šťastného nebo ne, to všechno ukáže čas, ale připravená jsem už snad na všechno.
Takže smyslem mého života je prostě čekání. Čekat a čekat až se to prostě tak nějak všechno stane, co jsem vlastně celou dobu chtěla a pak zjistit, jestli to je vlastně dobře nebo špatně. Teď zase budu čekat na to, než pojedu domů, abych s ním mohla být, potom budu zase čekat do června na to samé, potom budu čekat na to jestli to bude štěstí nebo neštěstí a samozřejmě v životě nemáme jen lásku, takže pak budu čekat asi na všechno ostatní.
No, tak to je tedy super. Něco optimistického mi vyskakuje vzadu v hlavě asi jen proto, že jeho jsem se nějakým způsobem dočkala ale to nebude jen tak, to by totiž nebyl ten život opět :)
Já tuhle cestu beru neustále jako možnost naučit se být silnější, zvládat určité situace s přehledem a hlavně si urovnat v hlavě co chci. Jeho zatím chci a to na 100% chci ho ve vztahu, chci to všechno o čem jsem snila od toho prvního momentu, kdy jsem zjistila, že ho miluju. Chci dohnat svoje sny a přání, pro tu nešťastnou a utrápenou osobu někde uvnitř mě, která za těch několik let je strašně zničená a vyděšená. Chci jí to vrátit aby našla v duši jakési uklidnění a uvědomění, že se to opravdu stalo a ten člověk říká miluju tě a dívá se mi do očí. Momentálně přes skype.
Chci to celé prožít na 100%, chci v tomto vztahu být konečně 100% oddaná, jelikož to nikdy s nikým jiným nešlo protože to nebyl on. Chci dokázat to, že umím být přítelkyně, že tu roli dokážu zvládnout, i když jsem do teď vždycky zklamala. Ale teď tady stoji přede mnou on, ten muž, ten muž co mě srazil na kolena, co mě na ně potom zase několikrát postavil, po jehož boku jsem prakticky dospěla v ženu a já chci zapomenout na minulost, chytit se ho za ruku a prostě jít a být s ním. Dívat se s ním fotbal, jezdit na jeho zápasy, vařit a s chutí jíst všechno co sme společně uvařili, milovat se při svíčkách, slavit výročí, dostávat kytky, kupovat mu dárky, smát se hovadinám prostě být a dělat konečně to, co mi bylo po celou dobu mého vztahového života skryto protože sem si myslela, že to nechci. Ale chci to, chci být trapně romantická a zamilovaná protože tohle je doprdele ta pravá láska na život a na smrt, která tady zatím ještě takhle silná nebyla. A chci s ním žít a ten život s ním plánovat, bydlet s ním, budovat budoucnost, dělat cokoliv...jen už mit prostě tu jistotu, kterou sem do toho dne, než jsem odjela neměla...tu jistotu jeho lásky.
Co život přinese dál, už zase nikdo dlouho vědět nebude. Mě pořád čeká spoustů dní ještě tady...všechno je zkouška a čekání, bolest, trápení a slzy, občasné štěstí ale neustály strach...strach z toho, že nikdy nebude nic dost dobré na to aby to člověka dovedlo ke štěstí. Ale hledání štěstí je jen další střípek do nešťastného života, protože štěstí neexistuje a jeho hledání, je utápění se v neštěstí. Proto nikdo nikdy nemůže říct, teď jsem našel to svoje štěstí a budu šťastný. Lidská touha po štěstí je nekonečná a nikdy nebudeme šťastná natolik, abychom nechtěli víc. Já to v žádném případě nemůžu říct, že mám konečně štěstí a ani nechci jen bych se bála toho co všechno by se mohlo jako štěstí zdát ale nikdy by štěstím nebylo. Štěstí tvoříme sami, tím co máme, co chceme a jak s tím vším dál naložíme.
Tyhle všechny slova jsem měla v hlavě dlouho..ale někdy mám prostě strach je říct a zvěčnit je tak tady, už je pak nemůžu vzít zpátky a co já vím co ty slova můžou vzít mě? Platnost všeho může být dočasná.....