Víte, že já už vlastně ani nevím. Mám v hlavě tolik myšlenek o kterých bych chtěla něco říct ale je toho asi tak strašně moc, že nějak nemám fantazii na to abych to všechno srozumitelně shrnula.
Strašně bych chtěla polemizovat o tom proč jsou některé děti jaké jsou, že jsem vděčná za svoje rodiče a že je paradoxně vtipné jak vychovali někteří děti ve 20ti a někteří sou ztraceni po letech životních zkušeností.
Taky bych chtěla polemizovat o tom, jaké to je vlastně poznat dospělost a uvědomit si, že léta kdy se člověk vracel na šrot z nonstopu o půl 10 ráno už asi dávno pominuly.
V hlavě mám taky velkou uvědomělost ohledně toho, že před něčím co vás, sere, bolí, ubližuje vám nejde utéct. Jde utéct pouze předtím co vás nudí. Naštěstí aspoň to.
Jediné na co mám ale mozek v tomto momentě, kdy strašně prší a je tady tma..Ano v Madridu asi okolo 6 stupňů, zatímco u nás v ČR jaro. I počasí je proti mě, to není žádná novinka.....no tak jediné co se mi chce říct, že vztahy na dálku jsou úplně na piču. A kdo nezažil a nesnažil zažít a udržet absolutně ví hovno, jelikož tohle je psycho. Navíc, něco, co před odjezdem nebylo vůbec definováno jako vztah nebo něco podobného, je kurevsky těžké zvládat a jako třešnička na dortu už je jen to, že se něco takového snaží zvládat dva labilní lidi, zmatení a propití životem. Ovšem na druhou stranu nabití láskou a nadějí, dá se říct. Král se upíjí a hrabe mu, mě hrabe z něho protože nesnaším rozhovory s opilýma lidma, když jsem střízlivá. A víme, na rovinu a bez keců, že jsem střízlivá od 26. prosince. No hnůůůůj.
Takže provolaných zhruba 2000kc házím jen tak za hlavu protože jinak je to k pláči, probrečené kapesníky vyhazuju do koše a hledám vnitřní klid. Teď už to ani tak není potřeba, je středa a příští úterý ve 12h snad doletím do Prahy a asi se rozbrečím štěstím, že budu někde, kde to znám, kde mi rozumí a hlavně kde rozumím já. Takže můj příjezd domů se blíží a to je hlavní protože potom už krále srdce postavím trochu na nohy já osobně, dobijeme se energií a vydáme se do druhé půlky mojí cesty.
Víte je strašně těžké, takhle někde být, kde vás lidi neznají a vůbec vlastně netuší co je pro vás v životě důležité. Neznají vaše důvody k určitým rozhodnutím a vůbec netuší co znamená ta láska mezi mnou a králem srdce. A já sem tak vyčerpaná, že se mi nic z toho nechce objasňovat. Jednoduše je to vyjebané a jdeme dál. Asi mluvím o něčem s čím nemáte jasné spojitosti ale prostě už jsem naprosto vyčerpaná. Nemůžu říct z čeho, jestli z dětí, nebo z toho vztahu na dálku a nebo z té samoty....ale nejvíc sem unavená z toho, že nejsem doma. Je hrozně stresující se cítit pořád někde jako na návštěvě. Moje vychování mi asi nedovoluje příjmout slova chovej se jako doma úplně na 100%. Pořád to není doma, kde si můžu jít do ledničky kdykoliv chci, vzít co chci. Jím cizí jídlo, za cizí peníze a mám počit, že nemůžu jíst moc. Na oběd si nemůžu naložit porci, kterou chci aby to nevypadalo, že si dávám moc. Nemůžu obědvat v tolik hodin v kolik chci protože ve Španělsku je všechno zmatené a když vyrazíte do obchodu v 11 neznamená, že ve 3h odpoledne už musíte být doma. Jsem unavená z toho, že se nemůžu jít vysrat kdykoliv chci, třeba i ve 3 ráno, protože zdi jsou tady tak tenké, že jde všechno slyšet. 3 měsíce jsem neslyšela žádnou svoji oblíbenou písničku ani od ramonesáků, natož od rihanny a místo toho jsem nucena poslouchat písničky z radií, třeba jako taylor swift a ještě horší na tom je, že z nedostatku hudby v mé hlavě, se mi ty písničky líbí. Pf!!!! Je to všeobecně strašně nepříjemné, být někde, kde nemůžete dělat to, co normálně děláte. A z toho jsem asi nejvíc unavená.
Opilecké rozhovory s mým králem, které započaly v pátek a trvaly až do neděle, vyvrcholily pondělkem, kdy se na mě vysral úplně, byly celé probrečené, samozřejmě jak ty dny, tak ty rozhovory. Trochu mě zachránilo, že jsem si jen tak pro pocit zavzpomínání pustila Sex ve městě filmy 1 a 2 a ve finále jsem si řekla, co ti pomůže, když je nejhůř?? hra o trůny, tak zabijem dvě mouchy jednou ranou, připomenu si o co gou, ať jsem připravena 5. řadu a ještě se uklidníme, protože....stačí dvě slova..John Snow.
Opravdu, opravdu je to strašně těžké, nemoct toho člověk vidět z očí do očí, když s ním mluvím. Jen všechno řešit přes debilní mobil a debilní skype bez dotyku případně bez nakopání do prdele, za to chování. A já svoji slavnou nevyrovnaností a labilitou taky nikdy ničemu nepomůžu.
Bylo mi tady dnes vyčteno, že moje rozhodnutí, že zde zůstanu pouze 6 měsícu, všechno velmi zkomplikovalo. Ano, to je dost možné. Problémy v komunikaci, které se zde nacházejí, tak vyvrcholily v jeden zásádní problém. Ale co teď? Nikdo nemůže už nic dělat, plány byly rozhodnuty a letenka na červen včera koupena. Vysvětlovat proč jsem svoje rozhodnutí změnila z 1 roku pouze na 6 měsíců asi nejdou vysvětlit. Sice děti zvládám, což se sama divím ale nezvládám tady tu samotu a vyše zmíněné neosobní nedomácí prostředí. Při představě pobytu zde na rok, stejně jako v lednu mi po těle proběhne husí kůže. Tohle není šálek mého čaje a tohle není ten způsob života, který chci žít. A teď budu trošku materialista..za ten stres, nervy, bolest, samotu, neexistujcí domluvu, rozmazlené spratky, den bez jakéhokoliv systému a pořádku mi těch 5400kč měsíčně fakt nestojí. A na druhou stranu, ono někde dělat služku rok, na to taky zrovna nejsem psychicky stavěna, i když se tomu říká hlídání dětí. Je mi strašně líto, že působím komplikace rodině, jelikož jsou to známí a pátelé mých rodičů ale i tomuhle se dalo předejít domluvou a bohužel nepředešlo. Navíc já nemůžu ztrácet další půl rok života někde bez něho a někde kde vím, že to štěstí nenajdu protože už jsem ztratila dost let tím, že sem trpěla a byla nešťastná. Bohužel budu jednou kurva sobec já!!!!! Teď musím dát šanci tomu našemu vzniklému vztahu a té lásce k němu a zjistit, jestli má opravdu ten význam, na který si hraje. Přišel ten čas a vím, že teď už musím zjistit jestli spolu máme být i přes ty všechny šílenosti a nebo jestli to prostě nepůjde. Dokázala jsem to dotáhnout tak daleko, že mi včera bylo řečeno do mobilu : ty jsi moje jediná láska....a tohle já nemůžu nechat být.
A třeba o tom vytvořím někdy něco víc, o lásce, která není stvořena pro život, o lásce, která nikdy nepřinese jistotu, o lásce, která nepůjde přes růžové sady, o lásce, která mě bude brzdit v tom plnit si sny. Ale jednu nedospělou věc jsem si řekla, že si ještě na chvíli dovolím dělat. A to říkat si, že ho miluju..a na ničem jiném momentálně nezáleží.
Rádiový song?? Jak je libo
PS: ani nevíte jak jsem teď připosraná, ze všech textů zamilovanch písniček!!! Konečně totiž můžu říct, že se mě to týká taky a ten člověk mě miluje hahahaha