close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

How it´s made - Optimism

1. května 2015 v 18:35 | Allis |  Místo pro vypsání..
Po dvou docela ostřejších výměnách názorů s paní domáctnosti, po několika probrečených nocí a hlavně po ztrátě mého oblíbeného svetru jsem byla v sobě tak strašně zmatená, zničená, probrečená, že jsem nedokázala najít cestu ven. Buď sem seděla půl hodiny v parku na lavičce a brečela, nebo tím parkem procházela a brečela a nebo brečela do polštáře s pocitem- co mám dělat? jak tohle všechno mám zvládnout tady s nějakou labilní hysterkou? sama bez všech, bez něho?
Bylo to strašné, vůbec sem nedokázala v sobě najít jakokouliv sílu tomu čelit nebo se tomu postavit. Říct si v sobě to zvládnu absolutně nešlo. Hledat optimismus nešlo protože vůbec nešel z ničeho vytvořit. Nebylo nic co by vehnalo optimistickou myšlenku. Bádala jsem, pídila jsem se po tom co budu dělat jelikož v takových psychických a emocionálních krizích je člověku na umření, o to víc když je sám, o to víc když je mezi samýma debilama a šikanujou ho rozmazlení fracci a ještě o miliardu procent víc, když vám doma leží babička v komátu, vy u ni nemůžete být a někdo vám tady vyčítá, že děláte málo za 5litrů měsíčně? NASRAT!!!
Pak jsem někde opravdu hluboko v sobě našla nějakou falešnou naději, na které jsem si řekla, že ten optimismus zkusím postavit. Jelikož ta naděje je vcelku falešná, tak i ten optimismus je falešný nemluvě o tom, že je postaven na falešných pocitech uklidnění. Řekla jsem si, květen, je poslední měsíc, který mě tady čeká celý, od začátku až do konce. 24. května pojedeme aspoň k moři, kde se vyplesknu a budu mít všechno úplně u prdele. A potom už bude červen, který bude mít jen 24 dnů a ten 24. den bude ten nejšťastnější den. To si říkám každý den ráno, když se probudím. Přepadne mě strašná beznaděj, tak musí nastat můj 15ti minutový rituál, kdy se přesvědčuju, že nové ráno musí začít aby pak ten den mohl i skončit. Zatím to docela funguje a já doufám, že to aspoň vydrží do půlky května, pak už bude samo o sobě optimistické, že bude půlka května.
Je to daleko horší, než to bylo snad v únoru nebo v té první půlce. Cítím se nepopsatelně osamělá a už nemůžu ani popsat jak mi chybí lidský kontakt, komunikace a to když vás má někdo rád a záleží mu na vás. Nechci vůbec ani mluvit o tom, jak mi chybí on a jak mě už nepopsatelně sžírá, že nemůžu být tam s ním a prožívat tu lásku. No tož jen to zmíním a brečím. Pořád mě někde uvnitř mojí duše děsí, že by na mě babička nemusela počkat, to si ale nemůžu ani představovat jinak už bych se dávno balila a šla snad na stopa.
Každý den cvičím jako blázen, je to jediná věc, která ve mě udržuje klid a jakýsi pocit odpočinku a pohody. Strašně tu Rebbecu Louise miluju a doma už na mě čeká set oblečení na běhání a sporting haha. Říkám si, že si snad musím koupit i tu fitness láhev na pití abych zapadla úplně. Snažím se neustále vzdělávat v této oblasti a objevovat nové a nové věci. Snažím se jíst jako blázen 100% pravidelně a zdravě, že mám někdy chuť jako prase na to dát si smážák s hranolkama, tatarkou a potom sežrat celou čokoládu...ale ne baví mě to a udržuje to můj mozek zaměstnaný.
Dnešní den je krásný v tom, že už teda začal ten květen a já si už budu každý den jen říkat, že už se odpočítávají dny posledniho celého měsíce tady. Dále je krásný v tom, že můj tatínek má narozeniny a je mi teď obrovskou podporou úplně ve všem. Myslím, že přesně my jsme ten případ toho, kdy byla dceruška celé děství jen maminčina protože tatínek byl přísný a zlý haha ale nakonec z dcery vyrostl celý tatínek od myšlení až po cholerismus a teď je to jediný člověk, který se do mě dokáže naplno vcítít a ví proč si co myslím a co mám dělat abych se přestala trápit.
Ovšem tento den má i stinné stránky a ta největí je ta, že ironicky jsem si nikdy nepřála být líbána pod třešní. Bylo to přeci romantické, tradiční a láskyplné gesto a já to neuznávala. Jenže teď by mě líbal on, ten můj nejmilovanější muž a i když bych možná alergicky pčikala, mohla bych tam stát a líbat se s ním celý den. Druhá věc, která mě na dnešním dnu rozesmutňuje je ta, že začíná hokejové mistrovství. Mě tady samozřejmě nejde spustit online přenos, jelikož nejsem v ČR! a místo toho abych šla ruku v ruce, do hospody na naše boží pivo, s plno nejlepšíma lidma, na náš zápas se švédskem s mým největším fandou a láskou, jsem tady někde úplně v prdeli a přemýšlím vlastně asi radši nad ničím.
Mám i strach psát tady články abych se neponořila nějak hloub do sebe a nevyhrabala ty reálné a opodstatněné pesimistické a beznadějné pocity. Zatím to naštěstí zvládám. Každou noc před spaním si jen představuju ten moment, kdy se vrátím domů. Často začínám přemýšlet nad tou svoji farmou, jak to vlastně všechno udělám. Trápí mě otázka mého vysokoškoleského vzdělání, že bych do toho asi opravdu ještě měla jít, jelikož s gymplem...můžu jít víte kam. Plánuju si tak v hlavě na hledání čeho všeho se ještě v květnu musím zaměřit, abych zabavila mozek a hlavně nějak vyplnila ten osamělý čas.
Pořád ve mě trochu jiskří jiskřičky štěstí, že už opravdu začal květen, v mojí hlavě si to představuju už jako velmi krátký čas, který mě tu čeká. Vím ale, že to, jak dlouhé to tady bude, bude záležet jen na tom, jak psychicky na tom budu. Jsem emocionálně na úplném vrchu jakési imaginární emocionální pyramidy a vůbec nejsem schopná ty přicházející emoce ovládat. Prožila jsem tady asi 10 večerů, kdy jsem brečela a vlastně sem vůbec nevěděla proč. Nemohla jsem na to vůbec přijít jen se mi chtělo brečet. Byla jsem hrozně zmatená. Četla jsem si zápisy, které jsem si psala v mých 15ti letech, kdy jsem prožívala tu vzrůstající zamilovanost k němu. Psala jsem tam tolik smutných věcí, že mě to úplně rozbrečelo a strašně sem chtěla jakoby vrátit se k tomu svému 15ti létému já a pošeptat ji do ucha : Prosím počkej, všechno bude v pořádku, bude tě to stát moc sil a trápení ale nakonec to dopadne dobře a on si to všechno uvědomí a bude rád, že tě má! Tak mi to přišlo prostě líto. Sem jednoduše přecitlivělá jak pitka z toho všeho.
Tohle je ta nejhorší forma samoty, kterou jsem kdy zažila. Nejhorší chvíle možná tak nějak celkově. Strašná bezmoc, když víte, že musíte být optimističtí ale vůbec nevíte, jak to jako udělat a z čeho???
Takové ty malé štěstí samozřejmě existujou. Pouštění si Rihanny a Lany del Rey před spaním, Hra o trůny (bože viděla jsem dokonalé tričko: Proč sleduješ hru o trůny? A: Jon Snow, B: A, C: B. hihi jenže nemám peníze), American horror story, Rebbečin blog, spoustu dalších blogů a fotka mého krále srdce a života.
Tož hezký máj vám přeju, já si snad pustím soundtrack k máji protože ten je prostě dokonalý, jak na to tak myslím. A těm našim hokejistům zdar! Fandím jak blázen aji z debilního Madridu.

Jenom vítr.....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me