close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Relativní je opravdu relativní aneb čas v čase s časem

20. června 2015 v 15:14 | Allis |  Tady slečna A.
Jon Snow tomu odolával celé 4 řady. K mému překvapí došel i do cíle té 5té řady. Tak co na to teď říct, hrdina mých snů zůstaneš stále a krásným chlapem budeš tady pořád!!!!! Ta pátá řada nějak nepřinesla to, co přinesly ty předešlé, bylo to fajn ale nebylo to prostě to pozdvižení, které by mě zvedlo ze židle!
Každý večer mě teď doprovázejí do postele před spaním Vikingové a musím říct, že se mi na tom zvrhlém bojování pořád něco líbí. Taky tam sice umírají a je jedno pomalu kdo ale ono o tom je asi to kouzlo. Zbývají ale jen tři díly a nocí ještě 4, takže to jsem v pasti. Včera jsem usnula o půl 10 jako miminko, tady v Madridu bylo ještě světlo a ani ty Vikingy jsem celé nestihla...protože....
Ono se to sice hezky řekne zbývá týden, ovšem důležitější je náplň toho týdne. A když vás čeká sice poslední týden tady v tom psychopatickém blázinci se dvěma rozmazlenýma dětma ale za to skutečně náročný, přestává pak být jedno jestli je poslední nebo první. Bylo to šílené, celý týden kromě čtvrtka, každé a celé odpoledne pouze ve společnosti dětí, kdy už prostě nevíte. V televizi běží jenom španělské animované pohádky, na které se musíte celý den dívat protože prostě děti to chtějí. Venku je 40 stupňů a už ani vůbec nemáte chuť s těma děckama někam jít, když se absolutně neumí chovat a pořád jenom řvou. Pořád sledujete hodiny jestli už bude čas buď na koupání nebo na večeři, aby jste se jakkoliv zabavili a ono to utíkalo. Já fakt nejsem typ stvořený pro děti. Otevřeně to přiznávám, že už nemám síly na to si něma teď už hrát nebo se je jakkoliv snažit je zabavit. Jsem myšlenkama už doma a už tam, kde s nima tady nemám nic společného. Včera jsem se s krizovým pláčem trochu zhroutila v koupelně jelikož když se jeden poblije a brečí a druhý brečí že chce rodiče, už prostě nevím kudy kam. Večer mě bolely nohy tak, že jsem ani nemohla vstanout. Ovšem náležitě sem si v mých myšlenkách užívala poslední cestu autobusem do školky, do které už nikdy nebudu muset jet. Opět sem se mírumilovně usmívala na všechny, co se mnou chtěly vést konverzace ohledně dětí, kterým vlastně skoro nerozumím. Na jednu stranu je to zvláštní. V tom autobuse člověk každý den potkával pár stejných tváří a tak jakoby už se s nimi znal, když pokaždé cestovali stejně. Teď už ty lidi nikdy neuvidím. Půl roku sem chodila po těchto ulicích, do parku a najednou už se sem nikdy nevrátím a to místa už neuvidím. Zdá se mi to chvílema takové mystické, jak ten čas plyne a potom se po tom všem zapráší a už to co bylo najednou nebude.
Je tady poslední víkend, který ještě strávím v polovičním nasazení. V pondělí vyrazím naposledy do centra, rozloučit se s těmi krásnými místy, které mi byly oporou při mých osamělých toulkách Madridským centrem. V úterý si naposledy zacvičím tady v tom svém kamrlíku, ve stresu, aby náhodou někdo nevěděl, že cvičím. V podstatě tady tak cvičím tajně nebo jsem s tím nikdy nevyšla na světlo, že bych řekla jdu cvičit. Mám obavy, že paní domáctnosti by na mě mohla vyhrknout něco ve smyslu, víš kdy já jsem naposledy měla čas cvičit?? jako to použila v případě toho, kdy já jsem si dovolila mít čas podívat se na film. Heh. No. Naštěstí už mi to může být jedno. Na jedinou věc, na kterou se netěším je stresování s tím abych vše zabalila a abych se vlezla do těch letištních limitů. V úterý to tedy všechno dofinišuju a ve středu ráno už se probudím v mém nejšťastnějším dnu. Přežiju poslední 3 hodiny letu s těma dvěma malýma smradama a potom už jen poběžím za mojim tatínkem, který na mě bude na letišti čekat.
A tím skončí moje dobrodružství.
Jedno ráno, kdy jsem byla sama v bytě jsem si řekla, že si udělám ty poslední chvilky hezké. Udělala jsem si svůj snidaňový ovocný salát, sypla trochu vloček do jogurtu, uvařila si svůj nejoblíbenější černý čaj a šla jsem nahoru na jejich terasu a snídala na terase. Přemýšlela jsem o tom, jako teď hodně často, jaké to bude až se vrátím domů. Proč jsem ho taky vlastně opustila. Po hodně dlouhé době jsem dostala jakési smysluplné prozření o tom jaký největší přínos pro mě kdy tahle cesta bude mít. Odjížděla jsem z něčeho, kde jsem si připadala strašně nešťastná, kde sem si myslela, že nemám nic co by mě tam těšilo nebo snad mohlo dělat šťastnou. Teď to ale najednou vidím. Potřebovala jsem odjet abych si začala vážit přesně toho, co doma mám. Ten můj malý rodinný kruh lidí, kteří mě mají rádi. Nejlepší kamarádi, kteří se jimi potvrdili být i přes to, že jsem byla od nich tak daleko ( ovšem to netvrdím, že všichni, naštěstí ti nežadoucí docela odpadli a jsem za to ráda, negativní lidi už okolo sebe nechci). Najednou je tam on a já se budu vracet do jeho náruče. Do našeho malého města, kde v podstatě miluju každý ten jeho kout i když se tam zastavil čas. Je to ale doma. Doma kde jsem si myslela, že mě nic nedrží a kde není ani špetka štěstí. Najednou to jediné štěstí vidím jen tam. Vehnaly se mi slzy do očí z vděčnosti, že jsem na to přišla.
O tom, co všechno jsem tu objevila a ztratila napíšu ještě než pojedu, to si zaslouží samostatný prostor i když bude dost těžké to všechno vyjádřit. Tak nic no, poslední 4 dny, které nejde bohužel přeskočit ale na druhou stranu už není třeba si z nich dělat vrásky a nervy. Přežila jsem to a to už mi nikdo nevezme a hlavně jsem to dotáhla do konce i přes všechny ty bolesti. A hlavně, on na mě vydržel počkat, což bylo něco, v co jsem v lednu vůbec nevěřila. Jenže my jsme to zvládli....a to asi kurva něco znamená.
Naplánovala jsem nám výlet na moravskéhrady.cz a víte kdo tam hraje? Wanastovky. Pamatujete na ten večer jak sme měli alkoholickou lásku v plném proudu, seděli jsme oba dva na baru, ožralí jak hovada, z jukeboxu hrálo není to láska není to zlo, jenom se nám to nepovedlo a on ten refrén zaujatě zpíval s pohledem do mých očí a mě se chtělo ho zmlátit a líbat zárveň ale zpívala jsem to s ním protože to byla pravda.....zážítků z wanastovkama máme více ale snad tentokrát se nám to povede. Heh.
Poslední 4 dny!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
I need you to need me