
Když se mi zabořily nohy do toho písku a když jsem uslyšela ty vlny, vznikl uvnitř mě pocit euforie. Bylo to po 6ti letech co jsem se zase ocitla na místě, které pro mě v děství bylo celkem časté. Neberu možnost lehnout si na pláž, jako jakýsi způsob materialistického odpočinku ale vyvolává to ve mě neskutečnou filozofii. Byl to nekrásnější den, který sem za celý ten půl rok v cizině zatím prožila. Ležela jsem sama na pláži, četla jsem si knižku, pozorovala tu nekonečnost moře, která mě strašně uklidňovala. Snad poprvé sem si připadala, že mi nic a nikdo nechybí a že jsem spokojená. Bylo to moc krásné.
Při pohledu na to nekonečné moře, se ve mě neustále objevoval pocit, že snad tak jak nekonečné je moře, je i moje láska k němu. Vlastně vždycky byla, vím, že to není novinkou. Jen je milé, když to nekonečno můžete vidět v podobě moře. Každá ta vlna co připlula jakoby přinesla novou naději a jakmile odplouvala brala sebou beznaděj. Snažila jsem se ze sebe dostat všechno negativní a nechat to tam aby to odplulo se všemi těmi vlnami. Když jsem v podvečer seděla, opět s knihou na pláži, najednou se mě zmocnily tak nečekaně silné emoce, že jsem se musela rozbrečet. Byla to jakási úleva, že za několik dní měl začít červen a že se opravdu blíží konec tady toho všeho. Přes slzy jsem se smála štěstím a zároveň se pořád trochu bála, že tomu neuvěřím, že to skončí. Měla jsem strašně moc emocí a všechny ty negativní jsem chtěla nechat tam a vrátit se zpátky do tady toho bytu jen s pocitem pozitivním, že ho za chvíli uvidím, on mě obejme a už doufám nepustí a že se konečně vrátím domů a budu moct začít budovat život, na který jsem strašně dlouho čekala.
Bojovala ve mě ještě jedna další silná emoce, kterou šlo těžko opomínat. Samozřejmě to, že pokaždé, co jsem v životě byla u moře byla jsem tam s ní. S mojí babičkou. Každá vůně ať už moře, větru nebo písku, mi připomínalo to jaké krásné děství mi udělala a kolik nádherného času jsem měla možnost s ní strávit. Tentokrát jsem tam byla sama. Zase sama jako všude tady a jako celý tento půl rok. Přemáhala mě neskutečná únava ze samoty a chtělo se mi řvát do toho širého moře, že už to dál nesnesu, že už nemůžu pořád všechno tak důležité a pro mě významné prožívat sama. Jenomže na výběr ještě nemám. Ještě ne.
Smutné na tom je jen jedna věc. Mohla jsem filozofovat, prát se s vnitřmíma démonama vlastního strachu a beznaděje, poslat je do háje a chtit zase chytit optimismus. To vše ale bylo k ničemu, když opět udeřila tady ta slavná paní domácnosti, která mi v podstatě řekla, že jsem bezcitná a chladná a pokud by mi měla napsat reference za ten pobyt co jsem tady, tak by byly negativní. Buch. Polkla jsem tolik slov a tolik vět, jen proto, že jsem tady ty poslední tři týdny..poslední zasrané tři týdny, chtěla strávit v pohodě a v poklidu a ne abych snad ještě v té opětovné zoufalosti, odpočítavala snad už i hodiny. Někdo, kdo má ovšem VELKÉ problémy sám se sebou, musí ostatní lidi srážet na kolena ať se děje co se děje. Mě se v hlavě objevují pouze dvě otázky. Jak mám mít vřelý vztah s dítětem, který mi prská do obličeje, neustále mi dává najevo, že tady nepatřím a že mám odjet domů, neustále jen řve, absolutně neposlouchá a je mu všechno u prdele. Druhá otázka je ta, že jsem za 5000kc měsíčně dělala levnou sílu pro všechno, to co ji tady asi těžko bude někdo dělat a ona řekne, že by to zhodnotila negativně? Zabylo mi zle a je mi zle do teď. Jak pokrytecké a odporné dokáže být chování nevyrovnaných lidí. A o to víc, když je to rodinná známá, které člověk důvěřoval, že se o něj postará.
No nic. Zítra si teda řeknu 20 dní a není snad minuta kdy bych nepomyslela na to, jak strašně chci aby to utíkalo. Celé mi to zkurvila, vydeptala mě a vytvořila ve mě pocit nechuti k nim všem tady. Musela bych být hodně sprostá abych popsala to co k nim cítím. Je mi tady odporně, je mi zle z nich všech, nejradši bych šla ty zbylé noci strávit někam do stanu do parku. Ono by to zase totiž nebylo jen tak, kdyby ten konec byl klidný a milý že. Tak nic no, je to poslední věc, se kterou se tady poperu a pak už s těma lidma nechci mít nikdy nic v životě společného. A ať se hlavně neptají proč. Jak mě to vše mrzí a jak je mi z toho smutno, nedokážu už asi ani popsat. Jediné na co myslím pořád dokola je, abych už byla doma.
Zatím mi to příjde pořád trochu nepředstavitelné, že opravdu zase přiletím do Prahy, kde na mě budou čekat moji rodiče a budeme po dlouhé době zase jen my tři...cestou z Prahy haha..potom zase budeme každý sám na zase dost dlouho. Moc nevěřím tomu, jak bude přícházet můj král a že ho skutečně obejmu. Brečím už jen při představě toho všeho. Ta samota tady, kdy vás ještě deptá nějaká kráva, je strašně zničující. Odporná. Chybí mi zase jen ty věci, o kterých mi příjde, že jsem v minulosti napsala dost. Aby si mě někdo vážil, měl mě rád, povídal si se mnou, podpořil mě a rozuměl mil. A vidíte, tak moc jsem chtěla odjet až jsem zjistila, že tohle všechno mám právě tam na tom místě, odkud jsem chtěla tak bezpodmínečně utéct. Jsem a budu vděčná za uvědomění si těchto hodnot, protože to je základ.
Nemůžu říct modlím se, jelikož už se nemodlím ale prosím všechno co je nade mnou, všechny vyšší síly, aby to už prosím uteklo. Někdy je něco najednou tak krátké, až je to pro člověka v bezmoci ještě strašně daleké. Ale ne, já přežila leden, únor, březen, duben, celý květen a teď už těch 20 dní zvládnu!!!! A s hlavou vztyčenou!