Letos mi připadá, že jsem to všechno prošvihla. Ne jen, že 22 rok mého života pokládám, až na pidi detaily, jako zcela naprosto zbytečný, tak jsem navíc všechno prošvihla. Prostě jsem to nestihla, užít si konec léta...borůvky, maliny, ostružiny. Užít si podzim a nasbírat kopřivy, šípky a ořechy. Najednou se venku už zase objevuje ta bílá vrstva a já si říkám, kam se to všechno tak rychle podělo. Jsem pořád tak zaneprázděná svými dokola se opakujícími problémy a nebo se už ani nechci dívat, jak to okolo mě všechno proplouvá? Já sama nevím. Když jsem chodila v práci pro kozy na pastvu, kochala jsem se krásným zbarvením stromů i té podzimní vůně. Vždy jak se začně kouřit s komínů, vzduch dostává tu vůni, jak lidé začali topit. Trochu to vonělo jako tenkrát v druhém domově a nebo mi to možná přišlo jen stejné protože už si tu vůni z tama nepamatuju. V práci na farmě mi bylo při podzimu moc fajn. Bylo tam málo lidí, ticho a klid, jen listy šuměly v tom větru jak opouštěly svůj strom a já jsem si připadala nějakým způsobem v bezpěčí, možná proto, že jsem ještě nemusela nic řešit a měla tak trochu času si to užít.
Ten čas právě teď skončil. Práce na farmě pomalu končí, sezóna se uzavírá a kozenky budou přes zimu odpočívat. A já opět stojím, jako před půl rokema jako před rokem, před dveřmi úřadu práce a ptám se co teď? Jsem z toho unavená a vyčerpaná, demotivovaná k jakýmkoliv budoucím výkonům a vůbec celkově ani se mi chvíli nechce přemýšlet nad budoucností tady. Je to všechno pořád dokola. Jsem nešťastná a nespokojená z nekonečně opakujícího se kolotoče. Mám práci, nemám práci, hledám práci, nemůžu najít práci. Nehádáme se, hádame se, rozcházíme se, milujeme se, nedokážeme se rozejít, co bude dál, co budeme dělat, pijeme, hádáme se, rozcházíme se, milujeme se. Pijeme všichni, máme okno, utracené všechny peníze, psaní zbytečných opileckých sms, zbytečné opilecké telefonáty, kocovina jako prase, zase ta hospoda, zase tam jsou všichni, zase se opijeme, hádáme, udobřujeme, pijeme, panákujeme, neplatíme, nic si nepamatujeme, druhý den výčitky, pocity na hovno, nic se nevyřešilo. A jako poslední okružní jízda co mi jezdí v hlavě pořád dokola je jen musím odjet, jak mám odjet, s kým mám odjet, jak to vše zvlánout, chci odjet, nechci odjet, musím, chci hledat štěstí a moře, kde mám odjet, jak najít práci, jakou najít práci, co když to nedokážu a většinou to končí tak, že si řeknu...teď prostě musíš!!!!
Je to jakobych jezdila na kruhovém objezdu, na chvíli vyjela a pak se zase vrátila a zase jen jezdila dokola. Pak zase vyjela na chvíli pryč a sice jinou cestou ale zase se vrátila a kroužila dál a dál. Není tu nic nového, není tu nikdo nový. Potřebuju něco nového, něco zažít, něco prožít a konečně žít a ne přežívat!
Točím se neustále v tom kruhu, vracím se do minulosti, k osobám z minulosti, že třeba něco znamejí a přitom je to jen holá zoufalost protože nepřichází noví lidi. Pak se vracejí nějaké staré pocity a lásky, plané naděje ale jen z minulosti, všechno to už bylo je blbost aby se to opakovalo, je to jen známka jak zoufale už je tady alarmujicí slůvko změna!
Udělám maximum proto, abych si už přestala stěžovat!