Otevřela jsem to tady a chvíli jen tak seděla. Já mám vždycky problém nějak začít, když je mezitím nějaká delší pauza. Tomuhle se ale paradoxně už ani nedá říkat pauza že. Pustila jsem si Lanu del Rey, jako za starých časů a teda začnu. Nebudu o ničem polemizovat, jen se tady potřebuju vrátit.
Ani nedokážu říct, kolikrát jsem na tohle místo myslela. Má pro mě tak ohromný význam a strašně mi chybělo. Ten čas mezi tím vším mi ale doslova proplul mezi prsty a já snad opravdu neměla tu chvíli přijít tady a říct o tom něco. Ale v žádném případě to nebylo kvůli tomu, že by ten čas byl špatný, to spíše naopak ale nechala jsem se jím tak strhnout, že jsem ho možná chtěla spíš žít, než o něm psát. Myslím, že to svědčí o jedné pozitivní věci a to o té, že jsem asi neměla důvod tady chodit brečet a stěžovat si..snad, že jsem neměla na co...haha. To ne, byly momenty velmi těžké, kdy jediné co mi blesklo hlavou bylo, že bych potřebovala psát aby mi bylo lépe. Možná jsem se snažila ale uklidnit se sama v sobě se sebou a ne o tom blábolit nebo mě možná měl kdo obejmout a uklidnit mě. Obojí je pravda.
Šlo tedy vlastně o to, že tak jak rychle začal můj další vztah, o kterém se taky v posledním článku zmiňuji, tak rychle to taky všechno pokračovalo. Najednou to všechno do sebe zapadalo a já..klasicky jsem měla pocit, že je to moc rychlé..no nakonec jsem si řekla budu snad pro jednou spontání a nechám se unést osudem a nebudu řešit následky a důsledky a co by kdyby.
Tak se mi vlastně splnil jeden z mých snů a ja odjela do Itálie. Do Itálie na jabka:) Důležitý bod byl ale ten, že jsem se zdejchla tady z toho města, kde mě to moc sužovalo, hlavně minulost. Dostala jsem možnost nadechnout se svěžího, nepoznaného a nepošpiněného vzduchu, být s člověkem, kterého miluji, být v Itálii a makat jak ďas! Což já ráda.
Byla to trochu nespoutaná jízda plná alkoholu, horka, jablek, lásky, vaření, uklízení, jízd na kole, mých šilených brutálních psychických pochodů....bylo to opravdu šílené ale tak nějak svým způsobem fajn. Všude je pro a proti. To je na dlouho.
Já jsem poznala jak jsem zničená uvnitř a jak mě ten vztah předtím totálně zabil a zničil ve mě (spustila se mi krev z nosu momentálně, po snad asi dvou letech, zajímavé, kdy jsem na to hodně trpěla, spojitosti nehledám heh)..no zničil ve mě všechno dobré, sebedůvěru a vůbec prostě že mám smysl...naštěstí mám vedle sebe někoho kdo, to ve mě zase objevil. Konečně mi kvůli několika věcem dochází kouzlo života. prostě no byla to trochu Itálie v Itálii..o tom jsem nepřišla psát...
Byla to neustálá smršť událostí..
když najednou propustili toho co jsme si psali dopisy a v nich nejspíš něco plánovali co už se nemohlo stát
když jsme vydělali nečekaně hodně peněz
když jsme se poznali úplně do mrtě za jeden měsíc a řekli si, že tohle ono a že se milujem
začali jsme rekonstruovat byt, kde se potom společně nastěhujeme...je to jeho byt, zas miliony jsme nevydělali..
když jsme se pak najednou vrátili do reality domova a zas pili a pili
no když jsem zjistila, že už neumím pít, že jako asi mám už fakt odpito protože ty stavy už nejsou opravdu fajn
když jsem po několika měsících viděla toho co mi hrozně ublížil (už o něm tady nebudu nikdy mluvit)
když jsme spolu strávili první vánoce
když mi šéfka z mojí bývalé práce-farmy řekla, že mě zase zaměstná....štěstíííííííííííííííííí největší nejšílenější!!
no když už plánujeme že pojedeme zase snad v červnu...
Vždyť víte, jak ten život plyne. Člověk se někdy nestíhá otáčet za tím co bylo a najednou už stojí před něčím novým. Ale tohle mi chybělo. Psát mi hrozně chybělo...
Vlastně nic, kromě toho, že jsem našla fakt hodného chlapa, co si mě váží se nezměnilo.
Pořád jsem labilní, cholerický blázen. Pořád kouřím, pořád občas piju ale už opravdu míň. Pořád jsem duší nepopíratelně farmář a punkáč. Pořád chci zachránit všechny zvířata na světě. Pořád miluju Lanu, Jacka Kerouaca, tajně Rihannu. Pořád doma tajně zpívám do baterky a hraju si na zpěvačku. Pořád si vymýšlím filmy a seriály a sním, že mě někdy objeví. Pořád cítím, že jsem ještě nenašla naplnění svého života. Pořád chci moc cestovat. A pořád ještě nechci děti. Ale vdávat bych se vdávala...
Takže kurva, že se ještě známe. Já tohle místo přece znám moc dobře..je to moje útočistě, můj věrný přítel, zná všechny mezníky mého života, zná moje plusy i ty sračky, zná mě..a nikdy mě to místo ještě neopustilo. Tak doufám, že to tady poznává i mě. Ráda bych se vrátila. Ráda bych o tom všem zase mluvila. Přeci jen....v mojí hlavě to není všechno natolik růžové abych to tam mohla všechno tutlat. To je něco, co se asi nikdy nezmění.
Přemýšlím nad písničkou, jaká by mohla nějak vystihnout ty poslední životní momenty. Najednou začal hrát na óčku gold Jirka Schelinger, můj idol...ach jo někdy to tak nějak všechno má svůj smysl. Samozřejmě, že jsem velká fanynka Jirky ale to mi spíše vneslo do hlavy jinou píseň jelikož přece víte, že jsem klasik co si v hospodě u piva v jukeboxu rád pouští třeba Ilonku nebo Helenku...
tak ta část...Já chtěla bych být...To jsem si často zpívala v sadu u jablek..
Jsem ráda zpátky, dobrý večer
Dúfam, že ti toto šťastné obdobie vydrží snáď navždy