Jako ne, že by se něco mělo nějak posrat...ale je dost zataženo. Má tři dny pršet a já se tak nějak zase cítím stejně. Dost pochmurně a že bych dost ráda jen tak tři dny ležela v posteli..a pršela.
On zase nastává ten den, kdy mi není úplně nejlíp a je to prostě strašně smutné. Ať chci nebo nechci, nedokážu nějak ovlivnit v tuto dobu svoje emoce. Navíc, do toho všeho, se mi zdají pořád ty sny. Sny o minulosti. O tom co bylo a co už nikdy....nikdy znovu nebude. Zároveň mě to děsí a rozesmutní. Zároveň jsem vděčná za to, že se na chvílí můžu do toho všeho vrátit alespoň přes ty sny.
Dneska v noci jsem se vrátila do svého bývalého druhého domova, kde jsem trávila své dětsví, kde jsem vlastně poprvé dostala tu myšlenku, že budu farmářka. Bylo to místo, kde jsem byla vždycky naprosto plnohodně šťasná. Čistila jsem si zuby na hnoji mezu slepicema, škrabkala jsem prase smetákem na zádech, chodila na ořechy, koupala jsem se nahatá v lavoru na dvoře, chodila jsem na procházky se svým jezevčíkem, po nocích běhala po ulici v hadrách ze skáče a s botama na podpatku ze sekáče a hrála si na noční vílu. Pak jsem přišla do toho našeho vesnického domečku, sedla si ke kamnům vedle svoji babičky a dívala jsem se na černobílou televizi, která se přepínala ručně. Prostě štěstí. Pak mi to vzali, sprostě a beze slov a tím to prostě ze sekundy na sekundu skončilo. A v sobě mám strašně prázdné místo, které nic nemůže vyplnit. Trošičku mi to vynahrazuje moje práce na farmě, že někdy občas cítím zase ten vzduch podzimního pole a padání lístí, nebo letní čerstvé trávy, nebo zimního mrazivého večera....ale už tam nikdy není se mnou ona. Tohle je něco, co bylo úplně to nejvíc co jsem kdy poznala.
A sny mě tam pořád vrací, pořád mi vrací i ji vedle sebe, jak se na mě směje, jak se mnou mluví, jak mě drží za ruku. Ale už to není.
Nejdřív jsem ztratila jednu duši, která o mě jako babička pečovala. Potom jsem ztratila další duši babičky, která mi dala smysl v životě, potom jsem ztratila toho pejska jezevčíka.
A potom příjde ten jeden den v roce, 2. listopad, kdy ať chci nebo ne, mě moje duše strašně tíží a cítí, že je to den, kdy jsem k nim blíž.
Samozřejmě, že každý den je mám srdci a žádný den není ničím vyjíměčný abych na ně myslela víc nebo míň ale v tomhle období, je to všechno jaksi silnější. Hrozně mě bolí, že nemůžu být doma abych zase vyrobila něco, čím bych jim dala najevo, že pro mě byli všechno a donesla to na hřbitov i s tou svíčkou. Ale vím, že to jde všechno vyznat i odsud z Itálie.
Moc mě to bolí, moc se mi chce brečet a moc mi to všechno, co jsem díky těm které jsem ztratila chybí...nepopsatelně. Nesmiřitelně.
Dám tady písničku, která hrála na pohřbu jedné z nich. Nebudu se tajit tím, že bych si nejradši zalezla buď někam do postele nebo někam do hospody a trochu bych pila a poslouchala to. Možná spíš do hospody, do té naší životní. No, že.
Moc potřebuju být sama a tady to moc nejde.
Jste se mnou, jsem s vámi!!!!!