Ty návraty po půl roce začínají být snad nějaké znamení, snad aby se to slavilo ale to ne, to by bylo pošetilé. Chtěla bych tu být víc ale někdy mám v hlavě tolik bomb, že kdybych je tady měla pokaždé vypouštět, tak v mojí hlavě bouchnou dvojnásobně.
Celé to, o čem chci povídat začalo tím pátkem, kdy jsem měla po několika měsících oficálně pátek a v sobotu volno. Pracovala jsem většinou od úterý do soboty a pátky pro mě byly tabu. Ale s létem přišel i konečně volný pátek a potom další. Přítel odjel opět trhat jabka ale tentokrát už beze mě. Já farmařím už ofiko a na full time a jsem fakt dobrá. Pocit nekonečné svobody, kdy mi nikdo nebude vyčítat pozdní návraty domů jsem nedokázala úplně ukočírovat.
Poslední dva pátky jsem vždy psala anglicky zprávy where are youuuuu protože máme nového anglického kámoše, se kterým se dobře pije. No nic. Minulý pátek začal hudebně a skončil na baru v životní hospodě do 5ti do rána. Se starým známým z paneláku. Pak přišla sobota a mě se vrátila puberta. Bazén se třema promilema v krvi, smích, pičoviny a prostě sranda. Parta hyc. Já, moje druhé já od 1.třídy její nový přítel, můj soused a náš nový anglický kámoš. Prostě prdel. Bazén, pivo, cigáro, hambáč a dlouhou ulicí cesta do životní hospody. Kolem nás kluci na skejtech. Byla jsem jako tenkrát, ta mála sedmnáctiletá, co chtěla mít nejvíc za kámoše jen skejťáky a patřit do jejich party. Aby se kolem mě proháněli na skejtech a smáli se se mnou. Usednutí do hospody, jako parta, pivo, panák, hudba, vyprávění životních příbehů, hromadné fotky. Zase někam patřit, k někomu, někam, být zase něčeho součástí. Zase jediná holka mezi chlapama v jednu ráno. Ve dvě. Ve tři. Další runda ..beatles come together z repráků, highway to hell, další runda, čtyři ráno. Odchod domů, vítězoslavný, bez pádu, bez modřiny, pomodlení se s brekem za babičku. A neděle jak poďme dopiče.
Euforický víkend...ach...
Tento pátek jsem doma, nevím co se už doma už v pátek dělá, co dávají v televizi, v kolik jít spát. Musím tento víkend sekat latinu. Přítel se se mnou rozchází přes facebook, že nechce holku co tak pije do rána. Idylické.
Další víkend Praha, mystická Praha s Mysticem oujéééé kdo jede? Parta ne.
Děcka, myslíte, že to co nás tak baví někdy skončí? Na to sme si řekli, je přece dobré vědět, že v tom člověk není sám a v té hospodě se u toho stolu vždy sejdeš s těma dalšíma. Ale stárneme a pořád nás baví jen to jedno? Zpívat s panákem v ruce a smát se ožraleckým hláškám? Pití s chlapama? Vždyť to holky nemůžou ne?
Nikdy nikam neuteču, nikdy od toho co jsem byla a jsem neuteču. Ani dneska, ani příští víkend....no ten už vůbec..ufff...ani za ten půl rok co jsem byla v Itálii. Nikdy tomu neuteču, té hospodě, vždy se tam za něma vrátím. Za rok, za dva..po těch všech posraných řeškách, v té šílené realitě, po těch trapasech a foooooopa :) po těch debilních vztazích po těch depkách a euforiích. Vždy jsme to my, dokud to my sami nezastavíme. Nevím jestli to už chci zastavit. Ještě chci být mladá a užívat si ten smích a zpěv rihanny na baru. Je to někdy to jediné, co kouzlí úsměv na rtech, že víš, že nás je víc, co nevíme kudy kam a tak jdeme do životní hospody, říct si navzájem jak štastní a nešťastní jsme...ale nikdo si nechce připustit, že to jediné co bysme měli udělat je zvednou prdel a odejít z tama. Ještě nechceme. Ještě nepřišel ten čas opustit to. Opustit fernet, pivo, jukebox, smích, přátelské objetí a slzy, barmanovy vyhrůžky a prostě ten svět, kde je ti na chvíli hrozně dobře s těma všema okolo.
Tak jo no....jdu spát ale jak říkám já když si ťukám s fernetem Ať to žije! ale však to už znáte.
Dva víkendy po sobě, pátek a sobota min do 4 rána. Se všema. Snad se z toho Mysticu vrátíme.
AHOJ!