Od posledního článku jsme tady skoro po měsící. Neuvěřitelné. Dny uletěly ale procházely strašně mocnými šílenostmi. Když tenkrát řekl, že uteče, šla jsem, dala jsem si s ním plzeň a díky svým psychologickým schopnostem jsem ho získala zpátky. Už to nebylo tak vášnivé a otevřené, už tam byl cítit ten strach ale vlastně jo jezdil se se mnou zase milovat k řece a líbal mě u jukeboxu. Tak jsem se uklidnila a řekla si jo, dokázala jsem ho uklidnit a získat skoro tak stejně, jako předtím. Jenomže pak nastaly strašně zlomové dny minulého týdne.
V úterý bylo všechno ještě jakž takž v pohodě. Nevěděla jsem co příjde. Potkali jsme se. Zeptal se mě jestli po těch našich sexuálních rdovánkách už přišly ty ženské dny, co měly začít v sobotu. Řekla jsem, že ne. Ale moje tělo procházelo obnovou po vysazení antikoncepce, tak bylo možné všechno. Jenomže jeho výraz mě naprosto vykolejil. S nějakým pocitem, že snad bysme měli mít dítě, odjel v autě a ve mě zanechal naprostou paniku. Já jsem si pořád říkala, ne to bude dobrý, tohle se UŽ nestane. Večer jsem si sedla a dávala si do kupy možnosti mého života. Chvíli jsem měla v hlavě do toho jít, kdyby to tak mělo být ale po přečtení pár věcí, jsem zjistila, že ne.
Ve středu v práci mi začalo všechno docházet, pomalu ale jistě. Zase je vyděšený z toho, co se může stát, to je jasné, že určitě uteče. Pak mi napsal, že mi koupil těhotenský test. Když jsem přišla z práce,pořád jsem brečela, kouřila, třepala se a přemýšlela. Tohle už bude konec. Pokud uteče teď, zpět ho už nezískám. Když jsme se potkali na pivu, ve mě už bylo všechno zhroucené. Pocit naprosté bezmoci a zoufalství, že ať budu dělat cokoliv, nikdy tu lásku nenajdu. NIkdy se mi to nepodaří, vzdávám to. Když jsem to řekla nahlas, podíval se na mě a jen se mě zeptal, kde se ztratilo to moje pravé já. Jen jsem smířlivě přiznala, že tohle je moje pravé já, které ještě přes ty slunečné paprsky štěstí co mi dal, neměl šanci poznat. Tohle je ten můj démon. Deprese, bezmoc, zoufalství, chuť zase utéct do Austrálie, skončit to, vzdát všechno. Vedl se mnou zase dlouhou debatu, že uteče protože má strach a tohle jsem přesně všechno věděla.
Ve čtvrtek ráno jsem se sice probudila vedle něho ale zaspala jsem do práce. Když už jsem měla spoždění, měla jsem čas udělat si ten test, jelikož jsem měla ještě trojku v žíle, přežila sem zase ten pocit čekání na jednu či dvě čárky. Byla tam jedna, šla jsem mu dát pusu, že je všechno v pořádku, jestli má pořád strach. Řekl, že musím na něj pomalu, že je toho na něho opravdu strašně moc. Deprese a hnus pokračovaly, v práci jsem brečela, měla jsem hrozný strach, ze všeho. Nejvíc jsem měla strach z toho, co jsem cítila. Byla to bolest srdce. Bolest srdce, kterou mi naposledy způsobil král srdce a já ji už nechtěla nikdy zažít znovu. Nejvíc mě děsilo, že ji byl tentokrát schopen způsobit za dva měsíce. Uznala jse, že tohle jsem kurevsky nezvádla ukočírovat, že jsem to srdce nechala naprosto napospas všemu a neřídila absolutně nic. A tak jsem tam byla zase, zničená, v slzách, s bolestí srdce a s beznadějí bojovat dál. Tak jsem šla večer zase pít. Zase seděl vedle mě a oznámil, ze odjede do Španelska. Na baru mi pak líčil svoje důvody proč nemůže být do nikoho zamilovaný. Může se stát, že zmizí ze dne na den a nikdy neví kdy se to může stát. Že se do mě zamiloval ale musel to zastavit protože na to nebyl připravený. Pak odešel. Já jsem udělala tu nejhorší věc, co jsem dělala když mi bylo 16. Sebrala jsem se asi hodinu po něm a šla jsem za ním, klepat mu na dveře a volat na mobil jestli můžu jít k němu spát. Jako tenkrát, šílenost s králem srdce.
V pátek ráno jsem se probudila a když jsem viděla, kde jsem, chtěla jsem umřít. Omluvila jsem se a šla domů. Jediné co mě drželo při životě byla myšlenka na to, že pojede z pátku na sobotu pryč a já ho neuvídím a budu mít svoji hospodu pro sebe a nebudu pronásledovaná stínem zamilovanosti a nebude mě nic rozrušovat. Hlavní bylo abych mu nevolala jako jsem kdysi volala králi srdce. Pátek byl teda můj a s mým sousedem jsme ho měli moc hezký. Jeden večer se o mě v depresi starali kluci a v pátek to měli na starosti holky. Tak jsem byla jako za mlada, ubrečená kráva s pivem a panákem před sebou. Pak jsme šli dom zpívat si hrál na trubku a vzpomínat na sousedství. K tomu se vracet nebudu..je to přátelství...doufám...opilecké činy bez rozmyslu.
Sobota, jeli jsme do kina. Přijeli jsme z kina. Věděla jsem, že jakmile vejdu do té hospody, budu se tomu muset postavit. Podívat se do jeho očí a s tím pocitem, že je všemu konec, si vedle něj sednout a dělat, že jsem v pohodě. V podstatě jsem se od středy smiřovala s tím, že je konec. Konec mezi námi, naší jakože lásky, konec i přátelství a že už zůstane jen nějakým strašidelným duchem, co mi bude sedět za zády a já s nepřekonatelnou bolestí srdce se na něj nebudu moct ani podívat. Tak jsme se smáli, on mi pořád chce něco vyprávět, tak já se usmívám. Jasně. Pořád visela ve vzduchu jedna věc a to byl naplánovaný výlet k moři, ke kterému mě přizval ještě v měsící naší největší lásky. Jenže co teď, všechno bylo u konce a já k tomu moři hrozně chtěla jet ale věděla jsem, že pokud bych s ním jela, zabilo by mě to ještě víc. Po pár pivech a pár panácích jsem se zvedla, s tím, že jdu vyřešit, že teda nepojedu. On má docela skutečnou sílu v tom rozebrat moji psychiku na sračku abych si uvědomila, že řeším pičoviny. Řekl mi, že mě miluje a že se mnou čas trávit chce. Pak si to dál nepamatuju ale prý jsem ho pronásledovala po hospodě jako tenkrát v 16ti zase.
V neděli ráno jsem se ale probudila a on mě držel v náručí a všechno bylo strašně v pořádku. Srdce se trochu uklidnilo. Šli jsme na snídani a pak jeli na výlet do Jeseníků, kde mi ta příroda hrozně pomohla dostat se trochu do klidu. Večer mě po nedělní hospodské sejšn zase objal u sebe v posteli a já se na něho dívala jak spí a vzpoměla jsem si, jak jsem se vždycky dívala na krále srdce a říkala si, že když spal byl to jediný moment kdy mi neubližoval. Jo nebojte, celé mě to děsí taky, jak podobné to je.
Ale to nejhorší na tom celém je jen jedna věc. Ty dny byly naprosté muka, Nedokázala jsem být sama ani minutu. Potřebovala jsem pořád s někým být protože když jsem nebyla umírala jsem na bolest. Poslouchala jsem pořád okola písničky o lásce a brečela. Strašně jsem pila a ty delíria se mi mísily v hlavě s tou šílenou zamilovaností a byla jsem jako blázen. V pondělí jsem si se střízlivou hlavou uvědomila, že jsem byla docela blízko šílenství a bláznovství. Vyděsila jsem sama sebe. Tohle už tu jednou bylo ale to jsem byla bláznivá šestnáctka a teď už bych měla být uvědoměla žena, když jsem o deset let starší. V pondělí vlastně nebylo vůbec nic vyřešené, jen teda to, že k tomu moři pojedu. S ním a dalšími dvěma páry. Ale my samozřejmě jako přátelé. Ne jako pár. Bez závázků a s tím, že já to musím začít brát jako on. Přestat se hroutit a začít pracovat se svojí myslí abych byla v pohodě.
O výletu k moři vám řeknu zase příště.
Jen vám teda řeknu, že tohle co mi teď zase život nakládá je fakt masakr. Vím, že je to lekce jak se naučit kontrolovat sebe, žít sama se sebou, kontrolovat hlavu a dokázat přetransformovat myšlenky tak, abych byla v pohodě. Je to hrozně dlouhá cesta, trochu tuším co mám dělat a snad sem možná našla i cestu jak tohle celé zpracovat. Bude to chtít hodně duševní hloubku abych to tam někdě odblokovala a dokázala se teďka poprat s tím, co se děje. Že chlap, který je zatím úplně to nejvíc se do mě prostě zamiloval, já do něho ale on to dokázal stopnout. Vím, že to tam pořád někde má ale stopnul to a já se musím naladit na stejno. Jen dokud nepochopím proč to takhle musí být, tak to asi nedokažu nějak zpracovat. Takže proč mi přišel do života? Proč dokázal stopnout lásku ke mě? A kam mě má tohle posunout? Tohle je šílenost a pak se někdo díví, že jsem se málem během 4 dnů zbláznila.